Stanislav Škoda: Začala Matějská pouť

Takovou přehlídku nejrůznějších figurek - starých alkoholických kolotočářů, šílenců i majestátních dam a pánů, kteří vám veledůležitě prodávají upatlaný kupon na lochnesku, jinde neuvidíte. Snad jen ta příšerná hudba z reprobeden u každé atrakce mi to pokaždé trochu kazí.

Na Matějskou, která jako každý rok touhle dobou opět otevřela své brány, jsme vyrazili s mým šestiletým synem Andrejem i letos. Během asi dvou hodin jsme nasypali rodině Kočků a jejich pachtýřům do kapes asi dvanáct stovek, a to jsme se ještě drželi zpátky.

Andrej měl navíc na sobě dětskou koženou bundu, takže ho provozovatelé atrakcí nechali často ze sympatie někde skákat nebo se klouzat o něco déle, než měli napsáno v ceníku.

"Matěj je patronem stavebních řemeslníků, řezníků, cukrářů, kovářů a krejčích. Vedle toho se k němu lidé modlí, aby od nich odvrátil černý kašel, neštovice a manželskou neplodnost. Kolem apoštola Matěje se vyvinuly rozličné tradice," stojí na oficiálních stránkách Matějské poutě, a, světe, div se, tuto zprávu, podobně upatlanou jako žetony na kolotoč, zakomponovali do svých článků i novináři ze seriózních tiskovin.

S tím černým kašlem bych si nebyl tak jistý. Když jsme házeli na již zmíněné lochnesce na koš v naději, že vyhrajeme jízdu zdarma, měli jsme od míčů ruce zadělané jak po výměně vyjetého oleje, a jezte pak cukrovou vatu. Chlápek od autodromu zase smrděl, že ho bylo cítit i přes malý výřez na podávání peněz. Ale to je prostě Matějská.

Co se pak týká plodnosti, to je jiná. Roztoužených párů, třináctiletých holek v minisukních, chlapíků na lovu s účesy vyztuženými zřejmě i zmíněnou cukrovou vatou, je zde mnohem víc než dětí předškolního věku.

Trochu jiné je to pak tradičně v zadní části Výstaviště, kde stojí moderní stroje a stánky kolotočářů z Holandska a Německa. Víc to připomíná Disneyland než českou Matějskou. Abych ale cizincům nekřivdil, mají ceny docela pěkných a na provoz zřejmě nákladných atrakcí jen o něco málo dražší než čtyřicet let staré české labutě, autodromy a houpačky. Alespoň ty, na které jsme s Andrejem šli, například na vodní raft.

Vyváží to jen hlavní atrakce v "české" části, totiž pozorování kolotočářského hemžení a skvělých týpků, která je zcela zdarma. Člověk může do nekonečna obdivovat jejich stavovskou hrdost a přemýšlet, odkud ji čerpají, a zda se večer scházejí s holandskými kolegy u piva a baví se o všem možném. Jestli i Holanďané mají nějakého svého Kočku a zda i ten se kamarádí v Amsterdamu s místními socialisty.

Také bych se ale holandských kolotočářů zeptal, co si myslí o volebním úspěchu holandské populistické Strany pro svobodu Geerta Wilderse, který se svojí antipřistěhovaleckou rétorikou před pár dny zabodoval v komunálních volbách v Almere, dvousettisícovém městě východně od Amsterdamu a v Haagu skončil druhý za levicovou Stranou práce. To je ale dost šílená představa, že?

Na českou Matějskou přece politika nepatří. Ta si žije tak nějak sama pro sebe, trochu liberálně, trochu postaru a trochu párijsky. Proto bych radši doporučil všem generacím rodiny Kočků: nepaktujte se s politiky, nic dobrého vám to nepřinese. Stavovská čest je přece důležitější. Jak mi říkal nedávno jeden kamarád, ekonomický novinář, jediný způsob, jak si v byznysu v České republice zachovat čistý štít, je dělat takzvaný retail, tedy přímý prodej tomu, kdo vaše výrobky nebo služby opravdu potřebuje. Kde začínají kšefty se státem, prý se člověk nekalým praktikám a úplatkům neubrání.

"Dámy a pánové, přistupte blíž, senzace atrakce," to je přece, pane Kočko, v principu fér byznys. A tak nakonec zbývá otázka, jestli i za poněkud předražené české lochnesky a houpačky, které já a můj syn Andrej jednou za rok prostě "potřebujeme", nemůže právě to, že se i do Matějské poutě čas od času pletou čeští politici.

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka