Staň se zrnkem prachu, zastřel vakovlka. Virtuální realita míří z domácích počítačů do galerií

26. duben 2017

Počítačová hra není jediným způsobem, jak uniknout z reálného světa do virtuální reality. Můžete se do ní přenést například v některé z galerií. S pomocí brýlí pro virtuální realitu se v nich přeměníte v zrnko prachu a dopřejete si tak zcela unikátní divácký zážitek z taneční improvizace. Nebo se vydáte na průzkum už ukončených výstav, v rámci něhož si lukem ulovíte svého vakovlka.

Dust: Tanec z perspektivy zrnka prachu

Tancem může umělec vyjádřit velmi silné emoce, které při zdařilém představení doputují až k divákovi. Přeci jen ale vždy musí překonat – ať už kratší, nebo delší – vzdálenost mezi jevištěm a hledištěm. Představte si ale, že se jako divák můžete zvednout a přiblížit k tanečníkovi na dotek. Jeho pohyb vidíte z jakékoliv perspektivy a můžete zažít například to, že tanečník proskočí přímo vámi.

Projekt Dust dvojice Mária Júdová a Andrej Boleslavský umožňuje zcela novým způsobem zakoušet současný tanec. A nejenom jej – mění i zažité vnímání tělesnosti, prostoru a času. Speciální headset, tedy brýle pro virtuální realitu, vás přenesou do rozlehlého prostoru, kde se pohybují dvě tančící postavy. Ty vznikly nasnímáním reálných tanečníků z mnoha úhlů pohledu, takže iluze jejich těl je velmi přesvědčivá.

„Bylo pro nás důležité vytvořit nějaké dílo, které nejenom co nejzajímavějším způsobem zaznamenává hotový tanec, ale dostat do toho to, co by za normálních okolností nebylo běžné. Je těžké vytvořit divadelní představení, během kterého byste mohli volně chodit po jevišti, aniž by na to tanečníci museli brát ohled,“ vysvětluje jeden z autorů Andrej Boleslavský.

Projekt Dust propojuje tanec a virtuální realitu

Jeho kolegyně Mária Júdová dodává, jakým způsobem pracovali s konceptem prachu: „Využili jsme představy, jaké to je, být úplně malou částečkou, protože to vás navede na zcela jiné vnímání světa. Také nás zajímala vědecká interpretace prachu – všichni jsme byli prach, a tak jsme chtěli ukázat i to, jak se jako hmota přeskupujeme. Inspirovala nás i kniha amerického filozofa Eugena Thackera In the Dust of This Planet.“

Institut intermédií: Místo, kde se učí technici komunikovat s umělci

Projekt vznikal z velké části během umělecké stáže autorů v tanečním studiu Rambert v Londýně. Volumetrické snímky tanečníků ale pořizovali na Institutu intermédií na Fakultě elektrotechnické v Praze. Ten vznikl před deseti lety jako platforma, kde se potkávají studenti uměleckých a technických oborů.


O autorech projektu Dust: Mária Júdová a Andrej Boleslavský jsou umělecký pár se základnou v Praze, který prozkoumává kreativní potenciál technologií už přes deset let. Kombinují tanec a technologie, participativní performance, zkoumají možnosti těla, prostoru a času. Pracují ve spolupráci s tanečníky a performery, zajímá je kombinace choreografického myšlení a digitální tvorby a snaží se tak vytvořit bohatší a smysluplnější zkušenost.
Galerie Na shledanou: Galerie sídlící v bývalé obřadní síni u volyňského hřbitova Malsička je jednou z prvních u nás, která začala systematicky využívat virtuální realitu. V ní zažijete některé minulé výstavy z kamenné galerie převedené do digiálního světa a nové projekty vytvořené umělci přímo pro virtuální realitu Galerie Na shledanou. Jelikož je galerie bez sítí, prezentuje virtuální realitu jen na speciálních akcích.

Ale, jak vysvětluje jeho ředitel Roman Berka, nejenom to: „Cílem pracoviště není jen vytvořit prostředí, aby tam studenti mohli dělat projekty, ale hlavně, aby se tak odlišně myslící lidé, jako jsou technici a umělci, spolu naučili komunikovat, což bývá někdy v životě, v praxi, problém.“

Technologického zázemí Institutu využívala během svých studií na FAMU, kdy se věnovala tanečním filmům, i spoluautorka projektu Dust Mária Júdová. „Vytvářela u nás například projekt Body(input) založený na zpětné vazbě, které se říká biofeedback. Šlo o měření biosignálů z těla tanečnice, které pak ovlivňovaly generovanou hudbu, jež se na základě signálů vytvářela. Takže se dá říct, že tanečnice tančila na hudbu svého srdce,“ přibližuje Roman Berka.

Galerie na hřbitově rehabilituje smrt i pomocí virtuální reality

Dalším uměleckým projektem, který využívá virtuální realitu, je volyňská Galerie Na shledanou. Ta sídlí u hřbitova v bývalé obřadní síni postavené v 80. letech. K původnímu účelu ale nikdy nesloužila a dlouhou dobu zela prázdnotou. Až před šesti lety ji Jan Frieberg přetvořil právě v galerii. Rozhodl se ale využít unikátnosti místa a sladit s ním i celý obsahový koncept galerie, postavený na snaze rehabilitovat smrt v očích veřejnosti. A jak kurátor Jan Frieberg přibližuje, děje se tak mimo jiné i prostřednictvím děl pracujících s virtuální realitou.

„Vytvořili jsme takovou virtuální hru s lineárním dějem o šesti dějstvích. Jako ptáci přiletíte na hřbitov Malsička nad Volyní, pak jako švestky spadnete do kostela na hřbitově Malsička, odsud se zvednete a v kostele se seznámíte s jeho historií. Zapálíte pár svíček a postupujete dál do prostředí hřbitova a dál až ke Galerii Na shledanou. V momentě, kdy se dostanete do galerie, přímo ve virtuální realitě na vás čeká výstava Daniela Vlčka a Vojtěcha Rady.“

Model virtuální reality Galerie Na shledanou, 3D animace Vojtěch Rada

„Ale ani to ještě není konec – dostanete se do konstrukce výstavy Tryzna za vakovlka, kterou jsme v galerii dělali v roce 2016. Spolu s veřejností jsme na fasádu galerie malovali zvířata, která člověk vyhubil. Ve virtuální realitě pak můžete tato zvířata střílet lukem a tímto intenzívním loveckým zážitkem evokovat konflikt mezi lidským jednáním: člověk má touhu zabíjet i touhu chránit,“ vysvětluje kurátor galerie Jan Freiberg.

autor: Iva-Hedvika Zýková
Spustit audio