Stále živé jizvy po bombardování Jugoslávie

02625695.jpeg
02625695.jpeg
Před patnácti lety zahájila Severoatlantická aliance bombardování Jugoslávie. Cílem operace Spojenecká síla bylo zastavení násilností ozbrojených sil prezidenta Slobodana Miloševiče vůči Albáncům v Kosovu.

Přes tisíc letadel po deset týdnů bombardovalo hlavně cíle v Srbsku a Kosovu. Nálety trvaly do 10. června 1999, kdy se jugoslávská armáda i policie stáhly z Kosova. Poté převzala správu nad touto stále ještě srbskou provincií Organizace spojených národů a na bezpečnost dohlížely jednotky NATO pod hlavičkou KFOR, Kosovo už ale mířilo k nezávislosti.

Tu Kosovo vyhlásilo v roce 2008. Hlavně na severu ale zůstává země etnicky rozdělená, konkrétně v Mitrovici, kde Srby a Albánce od sebe symbolicky odděluje řeka Ibar. Kosovští Srbové se 15 let po válce cítí zrazeni. Bělehradem i mezinárodním společenstvím. Dodnes se také nedokázali smířit s tím, že o jejich osudu už rozhodují kosovské úřady a nikoli Srbsko.

Před patnácti lety při bombardování Jugoslávie zasáhly síly NATO čínskou ambasádu v Bělehradu. Incident ale nezastavil letecké údery Aliance, které nakonec přiměly jednotky Slobodana Miloševiče, aby se stáhly z Kosova.

Most, který spojuje severní a jižní část Kosovské Mitrovice, ve skutečnosti zůstává spíše symbolem rozdělení. Po silnici nejezdí žádná auta, a ani nemohou. Srbové sem totiž vysypali hromady kamení a štěrku, který mi křupe pod nohama, když přelézám asi dva metry vysoké haldy. Jinak tu po většinu dne ale panuje naprostý klid.

„Chodí tu hodně lidí, ale jen kolem sedmé, osmé ráno, kdy míří do zaměstnání. A pak zase až odpoledne, kdy se vrací nebo jdou za nákupy. Někteří sem přijedou taxíkem, přes most však musí pěšky," povídá mi příslušník italských carabiniérů hlídkujících na jižní straně mostu. Postarší důstojník se opírá o modrobílou ceduli s jasnými pokyny v angličtině, srbštině a albánštině, podle kterých musí každý, kdo na most vstoupí, mít u sebe platné doklady. A zcela zakázáno je tu jakékoli srocování davů.

Kosovská Mitrovica

„My jsme Albánci, i když bydlíme tamhle, v srbské části. V paneláku, který je hned u břehu. Se Srby žádné problémy nemáme, ale žijeme si každý po svém. Nijak se nestýkáme,“ říká mi srbsky asi 45tiletý Albánec, který každý všední den kolem osmé hodiny ranní jde do práce, do jižní části města. Stojíme uprostřed mostu, který jakoby odděloval dva zcela různé světy a ocelová stavba klenoucí se přes řeku Ibar byla spíše hraničním přechodem. Na jedné straně vlají srbské vlajky a v obchodech se stále platí dináry, na druhé najdete jen nápisy Republika Kosovo a používanou měnou je výlučně euro.

„Není to dobré ani pro Srby, ani pro Albánce. Na vině jsou však politici, kteří tu hrají své hry. K nějakým násilným střetům už ale nedochází,“ dodává kosovský Albánec a pokračuje v cestě do práce. Bedlivým okem nás pozorují vojáci KFOR stojící na severní, srbské straně mostu, i kosovští policisté z auta zaparkovaného zase v té jižní.

„My jsme kosovská policie, ale nemůžeme nic dělat. Nemůžeme tuhle navezenou suť odstranit. A stejně tak KFOR, policie Evropské unie, která tu působí, nikdo. Je to politika. Ale jinak je tu bezpečno a postupně se situace lepší, krok za krokem. Musíme holt čekat,“ vysvětluje mi jeden z uniformovaných strážců zákona.

Mezitím kolem nás prošlo několik albánských maminek vedoucích děti do školky, opět přes most, který je ve skutečnosti zřejmě nejširší lávkou pro pěší v celé Evropě. Nad námi poletují krákající vrány a pod námi klidně protéká voda.

Přesně před deseti lety však právě tady došlo ke krvavým střetům mezi oběma etniky, kdy se kosovští Albánci doslova vrhali na vše srbské. Největší škody tehdy utrpěly pravoslavné kostely, které Albánci vypálili. Tehdy je totiž neochránili ani vojáci KFOR včetně těch českých.

Kosovská Mitrovica

„Všichni Srbové v Kosovu se cítíme zrazeni, podvedeni naší vládou, naší zemí. Patnáct let se bráníme a dnes jsme vydáni napospas. Nikde na světě nenajdete zemi, která by se dobrovolně vzdala vlastního území a vykašlala se na své lidi. Srbsko sice oficiálně, tedy de iure nezávislost Kosova vyhlášenou v roce 2008 neuznalo, de facto ale ano,“ stěžuje si třicetiletý Srb z Kosovské Mitrovice, města, kde žije 45 tisíc obyvatel, z toho Srbů je asi 19 tisíc. A ti v drtivé většině odmítají Republiku Kosovo i kvůli hospodářským problémům.

„Ekonomicky je Kosovo o dvacet až padesát let pozadu oproti Srbsku, nezaměstnanost dosahuje 40 procent a pokud nám Evropa někdy otevře hranice, pak tady nikdo nezůstane,“ varuje další ze srbských obyvatel Mitrovice. Prakticky stejné názory panují i v ostatních srbských obcích na severu Kosova roztroušených mezi okolními kopci, mezi kterými se cítí spíše jako ve vězení.

Nemají ani moc šancí na to se odstěhovat, jejich domy tu totiž nikdo nekoupí. Většina Albánců, kteří dnes tvoří 90 procent z celkem jednoho milionu a sedmi set tisíc obyvatel země, však na Srby nahlíží spíše jako na viníky než oběti vzniklé situace.

„Nemám Srby rád. Nemohu se s nimi přátelit. Žít s nimi v jednom státě, pracovat s nimi nebo je obsluhovat, protože jsem číšník, to ano, ale nic víc", přiznává 19tiletý Ari. Mladík, který pracuje v kavárně na jižní, albánské straně Mitrovice. Pod mostem přes řeku Ibar tak ještě bude muset protéct hodně vody, než se obě etnika nejen usmíří, ale přestanou se i nenávidět.