Spoluviník v kauze holuba stěhovavého

Louis Agassiz Fuertes: Holub stěhovavý - vlevo mládě, uprostřed samec, vpravo samice
Louis Agassiz Fuertes: Holub stěhovavý - vlevo mládě, uprostřed samec, vpravo samice

Vyhubení holuba stěhovavého - snad nejhojnějšího ptáka na Zemi - se připisovalo pouze a výhradně lidem. Podle nové studie však vina neleží jenom na nás.

Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) žil v listnatých lesích Severní Ameriky, kde se živil především žaludy. V 19. století se velikost jeho populace podle odhadů pohybovala mezi 3 až 5 triliony ptáků. Historické zprávy hovoří o míle širokých hejnech, která dokázala zastínit slunce nebo pokrýt celý les, v němž se urodily žaludy. S koncem 19. století ale přišel prudký pád: poslední volně žijící pták byl zastřelen v roce 1900 a o čtrnáct let později uhynul poslední jedinec chovaný v zajetí. To, že nesmírně početný holub stěhovavý vyhynul během několika dekád, odporuje vžitým představám o tom, že velká populace chrání druhy před vymřením. Jako důvod se uvádí velmi intenzivní lov pro maso i zábavu spolu s deforestací prostředí, která holuby připravila o potravu a životní prostředí.

Někteří vědci však pochybují o tom, že by tyto faktory samy o sobě mohly zavinit tak rychlý zánik nejhojnějšího ptáka na Zemi a poukazují na to, že neznáme jeho dlouhodobou populační historii. Patří mezi ně i tým vědců ze Spojených států a Tchaj-Wanu, který z exemplářů holubů stěhovavých uchovávaných v muzejních sbírkách po celém světě izoloval DNA a osekvenoval ji. Srovnání genů jednotlivých ptáků poskytlo obrázek o genetické diverzitě druhu, která zase odkazuje na velikost populace: menší počet jedinců znamená i menší genetickou rozmanitost. Ze získaných dat vyplývá, že holub stěhovavý nebyl vždy superhojným druhem, ale zažíval dramatické vzestupy a pády celé miliony let před příchodem Evropanů do Ameriky. Velikost populace se během nich až tisíckrát zvětšovala či zmenšovala, pravděpodobně v důsledku momentální dostupnosti žaludů.

James Pattison Cockburn: Sítě na lovení holubů stěhovavých (1829)

Ekologické modely naznačují, že toto extrémní kolísání mohlo být faktorem, který druh, navzdory jeho početnosti, učinil zranitelným vůči vymření. Jakmile se pak k neúrodě žaludů a následnému poklesu populace přidal vliv člověka, byl osud holubů stěhovavých zpečetěn.

Zdroj: PNAS