Společenská smlouva

Lze diskutovat o tom, zda priority, které zmiňuje, jsou správně zvolené, zda na něco nezapomněl, anebo jestli něco z toho, co zmínil, až tak nespěchá. Je také možné se ptát, jak si konkrétně představuje zapojení občanů do přípravy takového dokumentu. Především se ale nelze vyhnout otázce, zda náhodou není hlavním smyslem této iniciativy snaha utlumit jinou debatu, která se nevede o důvěryhodnosti politiky, nýbrž o důvěryhodnosti konkrétních politiků. Není pochyb o tom, že řešení problémů, které se dotýkají občanů, má mít přednost před debatou politiků o jejich osobních problémech. Problémem Stanislava Grosse ovšem bude přesvědčit občana, že nepřichází s "křížkem po funuse".

V čerstvé paměti je jeho veřejně zmíněné dilema, zda jeho politická kariéra má překážet podnikání jeho ženy. Stanislav Gross sice nakonec dospěl ke správnému poznání, že podnikání jeho ženy by nemělo ohrožovat jeho politickou důvěryhodnost, jenomže ta mezitím notně utrpěla. Se společenskými smlouvami je potíž v tom, že nejde pouze o jejich obsah. Jde i o to, kdo je uzavírá a s kým. Není těžké přesvědčit občany, že k vládním prioritám patří návrh důchodové reformy, boj s nezaměstnaností, spravedlivější sociální systém, přijetí euroústavy a podobně. Těžké je občana přesvědčit, že prioritou politiků, kteří hovoří o společenských prioritách, není jejich osobní prospěch. O ochotě občana uzavřít novou společenskou smlouvu se starými politiky lze úspěšně pochybovat.