Společenská objednávka

Tak dlouho se v této zemi o Karlu Hoffmannovi ví, že patří k hrstce lidí, kteří se v srpnu šedesát osm postavili na stranu okupantů. Nakonec nebyl pražským vrchním soudem odsouzen za vlastizradu, ze které byl původně obžalován, ani za zneužití pravomoci veřejného činitele, jak jeho čin posoudil městský soud, nýbrž za sabotáž. Jeho obhajobu, že v noci na 21. srpna nařídil pouze dodržení pravidelné technické přestávky, označil soudce za absurdní. Karel Hoffmann se zkrátka pokusil rozhlas umlčet a byl za svou kolaboraci s okupanty posléze v období takzvané normalizace štědře odměněn vysokými stranickými funkcemi.

Karel Hoffmann není prvním a jistě ani posledním zločincem, který předstírá nevinu. Asi nemá smysl od něj čekat, že si za svým činem bude stát, například s odůvodněním, že ho považoval za správný. Stejně tak nám sotva někdy řekne, kdo ho úkoloval a s kým byl spolčen. Ještě v devětasedmdesáti letech si zjevně není vědom toho, že by se měl za svůj život stydět. To je asi na příběhu Karla Hoffmanna nejsmutnější. Má, pravda, ještě šanci přemýšlet o sobě ve vězení, ale je otázka, zda v něm nakonec kvůli vysokému věku a chatrnému zdraví skončí. Pro miliony lidí pak nejspíše zůstane zrádcem, který nikdy nebyl schopen říci: promiňte.