Špionážní aféra

Platí to i o čerstvé aféře, kdy Rusové nafilmovali britské špióny, jak s pomocí důmyslného zařízení, ukrytého do kamene pohozeného v parku, komunikují s podvratnými živly.

Zajímavější, než co se stalo, je ovšem poučení, které z příběhu plyne. Špióni tentokrát podle Kremlu nepátrali po tajné zbrani nebo špičkových ruských technologiích, ale podporovali prý různé nezávislé organizace. Ty jsou ruské veřejnosti líčeny jako trojské koně, jejichž prostřednictvím se proradní cizinci vměšují do vnitřních záležitostí Ruska. Odpor vůči nezávislým aktivitám občanů, kteří si dovolují monitorovat, kontrolovat či kritizovat vrchnost, asi existuje všude. Nikde není mocným tohoto světa příjemné, když se jim pletou pod nohy, zdržují a překážejí různí rýpalové a potížisté.

Na rozdíl od zavedených demokracií bez totalitní minulosti, kde se mocní snaží s nezávislými iniciativami a organizacemi více či méně úspěšně komunikovat, v postkomunistickém světě je patrný sklon nezávislé aktivisty izolovat, kompromitovat a nejlépe rovnou vymýtit. I u nás by určitě některým politikům Purinová špionážní etuda nebyla proti mysli, a možná si posteskli, že ji kvůli členství v NATO a EU nelze proti nezávislým organizacím použít.

Už je to ale tak, že inspirace ruskými vzory nepřipadá v úvahu a hlas občanské společnosti je u nás třeba po evropsku ctít.