Špidla připustil pád vlády

21. červen 2004

Zvolnil Vladimír Špidla před rozhořčenými spolustraníky ale i rozpačitými koaličními partnery, anebo jen zvolil jinou taktiku, když v pondělí oznámil, že podá demisi pokud on sám nedostane důvěru širšího předsednictva ČSSD? Pondělní deníky v titulkách ještě hlásají jeho v sobotu zveřejněný úmysl předstoupit před sněmovnu se žádostí o další důvěru vládě a komentátoři za to do něj pálí ostrými. Obecná shoda panuje v tom, že takový krok by měl být spojen s nějakým podstatným rozhodnutím, zatímco Špidla tak chce řešit dnes patrně nejprohloubenější vnitrostranickou krizi.

Na první pohled se ovšem Špidlův úmysl nejevil jako strategicky chybný. Spíš naopak. Protože pokud by kabinet důvěru nedostal, museli by to způsobit samozřejmě někteří sociální demokraté, celkem jasně Zemanovi příznivci, kteří by tak veřejně demonstrovali svou krvežíznivost a nikdo by z nich neodpáral, že vládu, ve které hraje ČSSD prim, poslali k vodě. A to by asi přece jen neradi. Na druhé straně je žádost o důvěru značným rizikem, protože vládu by také mohli potopit dva unionističtí odpadlíci Vrbík s Bieleszem, i když je otázkou, zda by si to troufli. Ale pokud by kabinet důvěru nějakým zázrakem dostal, Špidla by si upevnil pozici ve straně.

Během víkendu se hrála divoká hra o to, zda Špidla bude ochoten odejít z předsednického křesla ČSSD, ale zároveň zůstat v čele ministerského týmu, který jen doznal některé personální změny coby reakci na nedůstojnou prohru celé koalice v eurovolbách. ČSSD se totiž obávala, zda by prezident Klaus po Špidlově odchodu ze všech funkcí nějakým způsobem nevstoupil do děje při jmenování nového premiéra. Už ve středu se ale možný budoucí předseda vlády Stanislav Gross sešel s hlavou státu a bylo snadné si domyslet, o čem oba politici hovořili - Gross se chtěl ujistit, že Klaus nemá v plánu nějakou nečekanou kličku a podle všeho slyšel, co slyšet chtěl. Prezidenta také ostatně není proč podezřívat z toho, že by sám rozehrál drama s nejasným koncem. Daleko spíš přece bude stále respektovat výsledek sněmovních voleb.

K nepřehlednosti situace přispěl vrchovatou měrou kroužek Zemanových věrných, prosazujících svolání mimořádného sjezdu. Ostatní sociální demokraté se ale zalekli, když dal Zeman najevo zbavit se nejen Špidly, nýbrž i Grosse. Patrně si uvědomili, že Zeman, žíznící po pomstě za svůj debakl v prezidentské volbě, dnes představuje vysloveně destrukční sílu a žene stranu do nevyhnutelné, dosti úzké spolupráce s komunisty. Předsednictvo strany proto myšlenku mimořádného sjezdu zavrhlo a o Zemanovi se údajně na jednání hovořilo dost nelichotivě. Tohoto vnitrostranického torpéda se ale měli rozhodní sociální demokraté zbavit už dávno, tak jak by to udělal v podobné situaci rázně on s nimi.

Vladimír Špidla, mírně povzbuzený úspěchem při jednání v Bruselu, kde vedl o víkendu odpor menších členských států unie proti velkým, se ani na domácí půdě nechtěl vzdát bez boje. Nezamlouval se mu vnucovaný model německé SPD, v níž se Schröder vzdal řízení strany, ale ponechal si kancléřský post. Místopředseda Gross ale obratně prosadil, aby se na rokování širšího vedení strany, čili ústředního výkonného výboru tuto sobotu hlasovalo o důvěře pro jednotlivé členy představenstva, čímž by Špidlu mohl hladce odstranit. Dodejme, že k odvolání šéfa strany je třeba tří pětinové většiny, ale tu by někdejší Zemanův "korunní princ" Gross měl dát dohromady. Špidla by se pak možná smířil aspoň s funkcí premiéra a Gross by nemusel do po něm opuštěném horkém křesle s vyhlídkou na kšeftování s komunisty.

Před stranou leží jen pár variant a žádná z nich nevyhlíží růžově. Menšinová vláda, rezignovavší na reformní kroky, by se musela opírat o komunisty, a to výměnou za růstné posty. S takovou tichou koalicí, k níž je Gross asi ochoten sáhnout, by ale těžko souhlasili všichni sociální demokraté. Anebo zbývá dohodnout se napříč parlamentem na předčasných volbách, které by se konaly buď ještě letos, anebo na jaře příštího roku. Přechodný ministerský kabinet by dostal důvěru i ODS a samozřejmě by neměl mandát pro jakékoli důležitější kroky, vyjma sestavení rozpočtu. Ale i z toho by měli mít členové ČSSD vrásky na čele, protože rozháraná strana by mohla volby prohrát přímo drtivě.

Jak jsme už řekli v úvodu, po pondělním zasedání vlády v Kolodějích oznámil Špidla, že podá demisi, pokud v sobotu nezíská důvěru sociální demokracie. Rozhodl se tedy vsadit na jednoduchou kartu a buď vyhrát vše anebo naopak všechno prohrát. Pokud neuspěje, vláda se zhroutí. To je zatím jedině jasné. Stanislava Grosse by nástup do premiérského křesla ovšem v dané chvíli těšit mnoho neměl. Jak bude schopen vybřednout z nastalé kaše, o tom můžeme jen spekulovat, přičemž představa KSČM podílející se na moci, byť nepřímo, nabývá velmi realistických rysů. Můžeme z toho být znechuceni, ale pravice si nic lepšího nemůže přát. Především ODS by měla začít uvažovat o definitivním zakopání beztak už rezavých válečných seker a hledat cestu k budoucím partnerům. S Kalouskem vedenými lidovci, kteří příležitost vycouvat z levicové vlády určitě nepropasou, se Topolánek domluvit umí, ještě by měl získat ale někoho dalšího. Logicky Kaslovy evropské demokraty, kteří společně s nezávislými kandidáty při Zielencově lídrovství získali zhruba deset procent v eurovolbách.

Spustit audio