Specificky český spor o Putina

Ruský prezident, jako představitel velmoci, nejezdí přirozeně do malé České republiky každý den a jeho návštěvu je tedy nutné využít, jak v rovině symbolické, tak pracovní. Premiér Jiří Paroubek ostře kritizoval prezidenta republiky právě za to, že návštěvu pojal spíše společensky, teprve na jeho nátlak a díky velkorysosti ruské strany se podařilo protáhnout schůzku vládní delegace s ruským prezidentem o hodinu. Tím se jí prý návštěvu podařilo změnit na pracovní.

Český premiér vyjmenoval seznam úspěšných jednání s ruským prezidentem, jako jsou konkrétní výsledky v oblasti dodávek plynu a ropy, jaderné energetiky, ruského dluhu a dalších projektů, které dohodl. Očekává podle svých slov, jaké výsledky návštěvy předloží prezident a jeho kancelář, která návštěvu organizovala a podle premiéra selhala.

Naproti tomu mluvčí prezidenta poskytl médiím konečné slovo k aféře, kde naopak tvrdí, že premiér odstartoval spor až svým dopisem, ve kterém, jak známo, žádal změny programu a návštěvy a dokonce zmínil možnost, že se jeho ministři nezúčastní podpisu smluv, dohodnutých na vládní úrovni, ale podepisované za účasti prezidenta.

Jak se dívat na tento spor, kdo má pravdu? Předně je třeba říci, že vrcholní politikové jsou ve svých funkcích právě proto, aby se vzájemně dohodli a pracovali ve prospěch občanů České republiky. Pokud nejsou schopni se dohodnout, je pak poměrně jedno, kdo situaci zavinil, protože škodu utrpí Česká republika jako celek a její občané a tedy i ti ústavní činitelé, kteří to způsobili. V České republice je situace taková, že ústavní činitelé se prostě dohodnout neumějí a asi ani nechtějí, bratrovražedný politický boj je už na takové úrovni, že ostudu může zkoumat i světová velmoc.

Prezident a premiér České republiky musejí navenek vypadat jako dva rozvadění kluci, vjíždějící si vzájemně do vlasů a vyčítající si detaily, a sami se také z klukovin obviňující. Chtělo by se zlomyslně poznamenat, že ruští politikové, pokud by to zkoumali, museli by si s úsměvem pomyslet, že ti Češi si fakt neumějí vládnout, proto jim vždy někdo jiný vládnout musel. Ale to je jiná kapitola.

Nezkoumejme dopodrobna detaily, které si vyčítá prezidentská kancelář s premiérskou. Je až směšné sledovat, jak si vzájemně předhazují, jestli byl na tom či onom jednání na místě tlumočník nebo nebyl.

Důležité je, jak už bylo naznačeno, jedno. Prezident a premiér jsou ústavní činitelé země a měli by navenek vždy pracovat v souladu. Politiku a osobní spory nechť řeší na vnitrostátní úrovni, na mezinárodní úrovni ať se nezesměšňují. Dále je třeba připomenout formální aspekty, na které se obě strany také odvolávají.

Nedá se oddiskutovat, že je tu rozdíl mezi funkcemi ruského a českého prezidenta. Zatímco role českého prezidenta je v zahraniční politice spíše symbolická, ruský prezident, přímo volený všemi občany, je faktickým šéfem exekutivy, byť jmenuje předsedu vlády.

Na druhé straně je skutečně jako hlavy státu jeho partnerem na české straně také prezident, který ho formálně pozval a návštěvu organizoval. Jenže sám český prezident, byť se v Ústavě praví, že zastupuje stát navenek, nemá odpovědnost za zahraniční vztahy, ty má vláda. Proto také je pravomoc zastupovat stát navenek mezi těmi pravomocemi prezidenta, které vyžadují spolupodpis premiéra. Stejně tak prezident nemůže dojednávat konkrétní, praktické věci, jako jsou dodávky ropy.

Aby se tyto rozpory podařilo eliminovat, chtělo to dostatek komunikace, konsensu a taktu. Ten zjevně na obou stranách chyběl, ze strany prezidenta i premiér šlo přece o tak prestižní otázku. Navíc ze strany prezidenta zde byla patrná zjevná snaha si návštěvu ruského prezidenta přivlastnit, na což právo skutečně nemá. Nebo to bude nyní tak, že každý vysoký ústavní činitel země s prezidentským systémem bude muset do České republiky přijet dvakrát, jednou na pozvání prezidenta, podruhé premiéra?

Takových prestižních otázek mezi prezidentem a premiérem je tu v poslední době velmi mnoho, od zákona o registrovaném partnerství, až po diskusi o otázkách evropské integrace a ústavní smlouvy. Dá se to částečně pochopit, prezident i premiér pocházejí ze zcela odlišných politických táborů a koexistence takových ústavních činitelů je ve všech zemích, kde k takové situaci nastane, obtížná. Že se ale neumějí dohodnout i na tak základních zahraničně politických otázkách, zatížených navíc historicky problémovým vztah k východní velmoci, to je unikát. Občané by si to měli pamatovat.