Soudci nemuseli být v KSČ. Byli tam jen ti, kteří si chtěli šplhnout u režimu, vysvětluje aktivistka

„Pro společnost je to zřejmě významné. Námitky z podjatosti, které by s členstvím v KSČ souvisely, jsou ale výjimečné. Je logické a správné, že to společnost zajímá,“ uvedla v pořadu Pro a proti prezidentka Soudcovské unie a soudkyně Městského soudu v Praze Daniela Zemanová.

To, že po roce 1989 pokračovala v justici velká část soudců, vyrovnání se s minulostí neprospělo. „Otázkou ale je, jaká řešení tehdejší představitelé státu měli k dispozici. Kdyby měli všichni členové KSČ z justice odejít, bylo by nutné určit, kým budou nahrazeni, aby se systém nezhroutil.“

Kdyby proběhly prověrky motivace členství v KSČ, bylo by to prospěšné pro důvěru v justici. Je pravda, že členství ve straně nebylo povinné, ale je také pravda, že na část společnosti, a soudci v ní byli, byl vytvářen nátlak. Z mého pohledu je velmi důležité, jestli někdo nátlaku podlehl s vidinou osobního prospěchu, což soudce nesmí, nebo z obavy o členy rodiny.
Daniela Zemanová

Proto prý tehdejší představitelé rozhodli, že budou kontinuálně pokračovat ti soudci, kteří projdou lustrační zákonem. „Takže nějaký filtr tam byl,“ dodala Zemanová.

Ta uznala, že by bylo lepší, kdyby tehdy proběhla hlubší očista justice. „Část společnosti po tom i dnes vyjadřuje  poptávku... Justice by pravděpodobně byla důvěryhodnější. Ale nedokážeme zpětně vyhodnotit, jaké jiné důsledky by to mělo.“

„Dnes už bohužel neodhadneme, jak velká skupina soudců tehdy podlehla a vstoupila do KSČ z prospěchářského důvodu, nebo opravdu z nějakých obav,“ konstatovala Daniela Zemanová.

Komunističtí soudci se měli posuzovat jednotlivě

Aktivistka Neela Winkelmannová z Platformy evropské paměti a svědomí upozornila, že máme-li téměř po 30 letech 13 % soudců bývalých komunistů, tak po pádu komunismu byla čísla mnohem vyšší. „Ještě dnes je v případech trestněprávního narovnání zločinů komunistické minulosti přítomnost takových soudců problém.“

Byl to Parlament České republiky, který tenkrát stanovil proces renominace soudců. „Podle našich rešerší bylo převzato asi 1600 soudců z civilních soudců. Byla zpočátku snaha prověřit jejich profesní minulost, jestli nesoudili disidenty a podobně.“

Vstoupit do KSČ bylo dobrovolné rozhodnutí těch, kteří chtěli dělat kariéru. Tam vydírání a nátlak na členy rodiny nebyl běžný. A 51 % soudců za minulého režimu bylo členy strany, 49 % ne. Takže bylo možné býti soudcem a nebýt komunistou. Šlo tedy o ty, kteří měli kariérní nastavení, chtěli si šplhnout a jejich morální motivace je tedy velmi sporná.
Neela Winkelmannová

„Ale bohužel do parlamentu chodili tehdejší ministři spravedlnosti, jmenovitě Dagmar Burešová, Leon Richter a Jiří Novák, dělali velký tlak na poslance a strašili, že se to rozpadne a nebudou fungovat soudy.“

Byli ale také poslanci, kteří navrhovali jiný postup. „Hana Marvanová a další žádali, aby soudci byli posuzováni jednotlivě a převzali se jen ti, kteří se nezpronevěřili všeobecným právním zásadám.“

„Nebylo povinné vstoupit do KSČ... Ale dělat soudce nebo soudkyni znamenalo soudit, jak strana řekla... Soudci byli jen nástroji komunistické diktatury. Je tedy otázkou morálky a etiky, jestli je přijatelné, aby lidé, kteří se dobrovolně stali součástí represivního aparátu, dnes reprezentovali demokratický stát,“ vysvětlila Neela Winkelmannová.