Solná pláň Salar de Uyuni

Na jihozápadě Bolívie, blízko chilských hranic, se pod horským hřebenem rozkládá gigantická sněhově bílá pláň třpytící se v prudkém slunečním žáru. Bílá pokrývka táhnoucí se k obzoru není sníh, jak by někdo ve výšce kolem 3600 metrů mohl očekávat, ale sůl. A není to nějaké tenká vrstvička, ale vrstva silná mezi dvěma a dvaceti metry. Nacházíme se na solné pánvi Salar de Uyuni, která je svou rozlohou deset a půl tisíce čtverečních kilometrů největší na světě a je větší třeba než Kypr. Soli je tady neuvěřitelných a těžko představitelných deset miliard tun. Každý rok sice místní nějakých 25 000 tun vytěží, ale při takovém tempu tak mají zajištěnou práci na dalších 400 000 let.

Původ Salar de Uyuni

Kaktusový ostrov na Salar de Uyuni|foto: Jakub Kocurek

Asi vás napadá, jak se zde sůl vzala a proč je jí zde takové množství. Musíme se nahlédnout do geologické historie země. V pleistocénu se na bolívijském Altiplanu rozkládalo obrovské jezero, ze kterého zůstaly dodnes pouze menší pozůstatky, známé jezero Titicaca a menší a méně známé jezero Poopó. Nejníže položenou časti dávného jezera byla právě oblast Salar de Uyuni. A tak, jak se toto jezero střídavě rozšiřovalo a vysychalo, sůl se koncentrovala v nejnižší oblasti. To, že se jedná o dno vyschlého jezera, rovněž vysvětluje dokonale rovný povrch pláně. Ten ji činí zcela unikátní a tuto vlastnost vyžívají družice americké NASA na kalibraci svých výškoměrů. jen jestli jsem to pochopila, jezerní voda do sebe stahovala sůl a tak se ukládalo v nejnižších částech, které už teď vyschly, tak tam zbyla jen sůl?

Čarodějka sůl

Mohlo by se zdát, že tisíce kilometrů solné pustiny musí být monotónní a jednotvárné, ale opak je pravdou. Voda a měnící se počasí rozehrávají na pláních neuvěřitelné přírodní divadlo. Nemluvě o soli, jež vytváří celou škálu různě velkých krystalů, tvořících nejrůznější ornamenty a pozoruhodné útvary připomínající obrovskou plástev. Na proměnlivosti plání má ale největší podíl voda. Když zaprší, tak se trochu opakuje historie, a pláně se mění v jezero, to je ale dnes hluboké pouze několik centimetrů či maximálně desítek centimetrů. Což stačí na to, aby se nekonečná bílá pláň změnila v obrovské zrcadlo odrážející oblohu a reflektující proměňující se počasí. Za jasných dní se tak na horizontu spojuje blankyt oblohy s jejím obrazem ve vodní hladině a v nekonečné modři úplně mizí jakékoli ohraničení prostoru. Mraky plují zároveň po obloze i zaplavené pláni. Často ale voda netvoří souvislou vrstvu, ale pouze různě velké louže, které pak vytvářejí zvláštní texturu, kdy je bílá pláň poseta skvrnami jejichž barevné spektrum se mění od jasné modři přes šeď až po oranžovou a šarlatovou provázející východy a západy slunce. Ale i bez vody ukazuje pláň překvapivé pohledy. Když přijde bouřka a obloha se zatáhne temnými mraky, vznikne naopak neuvěřitelně ostrá hranice mezi oblohou a plání. To vše navíc podtrhují hory obklopující Salar de Uyuni. Zasněžené štíty v dálce spolu s pravidelnými kužely sopek představují jakýsi rám tohoto měnícího se přírodního obrazu. Při krajích pláně je navíc několik skalnatých ostrovů vystupujících ze soli porostlých mnohametrovými sloupovými kaktusy.

Ráj pro turisty...

Solné ornamenty|foto: Jakub Kocurek

Není divu, že se Salar de Uyuni stalo jednou z hlavních turistických atrakcí země. Odlehlost místa a jeho charakter způsobil, že jedinou možností, jak se na něj dostat, je zakoupit si třídenní výlet. Nabízejících se operátorů ve městě Uyuni - osapalé díře s pár ulicemi uprostřed ničeho - jsou desítky. Ale vybírat není z čeho. Všichni nabízejí to samé, stejná místa, stejný časový harmonogram, stejný typ terénního vozu, stejnou cenu, stejný čas odjezdu. Srdce pravého baťůžkaře při zakupování této package tour krvácí. Ale v Uyuni není na výběr. Už při nakládaní se obavy potvrzují. Současně se nakládá asi deset dalších vozů. Vyrážíme jako jedni z prvních a po hodině jízdy se ocitáme na solné pláni. Zastavujeme u restaurace stojící v prostřed soli, máme půl hodiny na focení pláně a především na zhotovení žertovné fotografie, kdy si člověk zapíchne nějaký předmět, třeba nůž či vidličku, a několik metrů za něj si stoupne na jednu nohu. Když to správně odměří, sůl vytvoří efekt, že člověk balancuje na špičce daného předmětu. Katalogy cestovních agentur lákajících na výlety na Salar jsou takových fotek plné. Procházíme se po soli, která nám charakteristicky křupe pod nohama. Kousek dál je místo, kde místní sůl těží, shrabávají ji na úhledné hromádky a nakládají je na traktory. Pohled na lidi, kteří si při dobývání surovin vystačí s lopatami, navozuje dojem, že jsme se vrátili do minulosti. Ale cesta k autu nás rychle vrací do přítomnosti, aut přibylo a pohled na skupinky cestovatelů předvádějících nejrůznější piruety zpoza vidliček je dosti komický. Následující dny tour už nás zavádějí pryč od solných plání do nedalekého národního parku. Vypadá to pořád stejně. Několik hodin v autě, pak půl hodinka na focení jezera s plameňáky, dvacet minut na skalní strom, hodina na ostrov s kaktusy. Ne těchto místech se tak koncentrují auta i lidé a všichni si lezou navzájem do fotek. Poslední den nás čekají bahenní sopky a sirná jezírka, a pak ranní koupel v horkém pramenu během které nám řidič dělá snídani. Vidět Salar de Uyuni stojí za to, ale co se týče těchto organizovaných tour v terénních vozech, musím parafrázovat klasika „ tento způsob turistiky zdá se mi poněkud nešťastný.“

... anebo těžaře?

Uyuni je dnes ospalé, ošuntělé městečko v zapadlém koutě Bolívie a Salar de Uyuni je dnes pouze turistickou atrakcí. Ale následující roky ho mohou změnit v jedno z nejstrategičtějších míst světa a za pár let může mít řada z nás kus Salar de Uyuni doma. Pod koly aut a botami turistů leží obrovské bohatství. V soli je totiž navázáno lithium – alkalický kov, z něhož se vyrábějí baterky do mobilů, notebooků a foťáků. Odhaduje se, že je ho tady celá polovina světových zásob, tedy mezi 5-9 milióny tun. Zatím se zde lithium netěží, protože na baterky do elektroniky je ho zatím dost. Ale pokud nastane boom elektromobilů potřebujících velké lithiové baterie, tak dojde na to ze Salaru. Těžařské koncerny už kolem něj krouží.

Nebe a voda|foto: Jakub Kocurek

Stinné stránky zelených technologií

Bolívie by tak mohla hrát v rozvoji zelených technologií důležitou roli a lithium by navíc mohlo vyvážit ekonomický vliv plynu z východních provincií. Na rozvoji zelených technologií by měla mít zájem i vláda Bolivie, země z poloviny pokryté náhorní planinou, kde pálí slunce, fouká vítr a jsou zde sopky, zatímco veškeré pohonné hmoty se vozí na Altiplano v cisternách z Chile po silnici překonávající 4500 metrů vysoké průsmyky. Jen doufejme, že eventuální dobývání lithia tento div přírody nezničí.