Sociolog: Až 20 procent Čechů nepodporuje demokracii. Prokremelský narativ je pro ně často vzpourou

Nakolik se podle vás do 17. listopadu vždycky promítá současné dění a o čem to vypovídá?

Svátek 17. listopadu je živý. Na rozdíl od většiny ostatních státních svátků, které jsou často vztaženy k nějaké dosti vzdálené historické události, je tohle věc, která ještě není tak stará.

Čtěte také

Příběhy laureátů Cen Paměti národa inspirují a zavazují nepropadat skepsi, říká Michal Šmíd

Je řada lidí, kteří si se 17. listopadem spojují svoje osobní vzpomínky, trošku se to i přenáší do dalších generací v rámci rodin. Pokaždé to vyvolává debatu k současné politice a vždy je to trochu ovlivněné momentální politickou situací.

36 let po takzvané sametové revoluci už v Česku dospělo několik generací. Jak se přímým pamětníkům daří předávat jim své zážitky a zkušenosti? Mluvíte o tom, že si rodiny předávají zážitky, ale vnímají mladší generace tento svátek hodně odlišně?

Samozřejmě je to pro ty mladší trošku historie. Máme poměrně hodně lidí, kteří se narodili po roce 1989.

Tomáš Kostelecký, sociolog|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Nicméně já bych ten přenos v rámci rodin úplně nepodceňoval. Koneckonců víme i to, že v rodinách lidí, kteří měli levicové názory – třeba si zažili druhou světovou válku a byli v odboji a tak dále – to samozřejmě byla živá historie a dotýkalo se to i lidí, kteří se narodili až po válce. Není to nic neobvyklého, mechanismus přenosu hodnot v rámci rodin je dosti běžný.

Češi a demokracie

V pondělí se na Národní třídě, respektive na Václavském náměstí mluvilo o pojistkách demokracie. Jak podle posledních průzkumů Češi vnímají odolnost zdejší demokracie?

Demokracie je obecně v České republice považována za nejlepší možnou formu vládnutí, i když si to zdaleka nemyslí všichni. Trochu se to liší průzkum od průzkumu a také se to trochu mění v čase, ale řádově tak dvě třetiny až tři čtvrtiny lidí považují demokracii za nejlepší možné společenské zřízení.

To ovšem znamená, že třeba čtvrtina, někdy dokonce i více si to nutně nemyslí. T

A ti, kteří si to nemyslí, preferují jiné uspořádání? Máme detailnější data, proč nejsou spokojeni?

Ano, část z nich si myslí, že je jedno, jaký máme politický systém. Že pro lidi, jako jsou oni, kteří nejsou většinou spokojeni s tím, jak jejich život vypadá, je to jedno.

Ale existuje nějakých 15 až 20 procent lidí, kteří jsou ochotni souhlasit s výrokem, že demokracie někdy může být nahrazena autoritářským režimem a že v nějakých okamžicích může být autoritář lepší než demokracie. Je tam určité nebezpečí příklonu k autoritářským formám vládnutí.

Propaganda a odpor

Jak si vysvětlujete šíření prokremelských narativů mezi lidmi nebo například volební úspěch stran, které odmítají označit Rusko za agresora vůči Ukrajině? Je to názorový proud, který ani s listopadem 1989 neskončil, nebo ve společnosti znovu sílí? Existují na to nějaká data?

Já si myslím, že to je vždycky trošku kombinace. U některých lidí je to staré komunistické přesvědčení, že je potřeba jít s Moskvou za každou cenu. A bez ohledu na to, co se děje, budou obhajovat to, co bude dělat Rusko, Moskva nebo Sovětský svaz prostě z principu.

Ale myslím, že většina lidí může mít prokremelský narativ přijatý za svůj, protože to považují trochu za odpor proti establishmentu nebo za výraz nějaké vzpoury proti mainstreamu, jak oni říkají. A ten mainstream je proevropská, prozápadně orientovaná zahraniční politika. Někdy je to i takhle.

Čtěte také

Demokracie je řízený konflikt. Autokratizace hrozí, když politici využívají násilí, míní filozofka Koubová

Posilují v Česku tyto názorové proudy?

Myslím si, že se o něco posílily proti tomu, co byly před několika lety. Když začala válka a Rusko napadlo Ukrajinu, tak to samozřejmě naprostá většina lidí odsoudila, dnes se to trochu posunulo.

Někteří lidé jsou už z toho třeba rozčilení, unavení, připadá jim, že to trvá dlouho, myslí si, že tady máme příliš mnoho ukrajinských uprchlíků a že už by se třeba mohli vracet. I když většina z nich nepopírá, že válka reálně existuje.

Myslím si ale, že někteří lidé jsou také oběti poměrně sofistikované propagandy a dezinformačních kampaní, které mají původ v Rusku.

Když srovnáme zdejší polistopadový vývoj s dalšími zeměmi bývalého východního bloku, řekl byste, že je pro českou společnost něco specifického?

Já si myslím, že tolik ne. Máme určitou míru historické zkušenosti, která je společná těm zemím. Tím zapadáme do východního bloku. Jsme možná specifičtí tím, že jsme měli ještě předkomunistickou, poměrně významnou zkušenost s demokracií.

To znamená, že je tady představa o tom, že demokracie je dobré řešení a že může fungovat, která je ještě spjatá s aurou prvorepublikové demokracie. To řada postkomunistických zemí nemá, protože takové období v historii neměly.

Řekl bych tedy, že u nás je demokracie asi o něco silněji zakořeněná než v řadě jiných postkomunistických zemí.