Sociální systémy jsou dílem pravice

Konzervativní politika vycházela ze základů křesťanské sociálního učení, které, má-li se jedinec rozvíjet jako svobodná bytost, staví na mezilidské solidaritě a nezbytné vnitřní soudržnosti ve společnosti.

O bezmála sto let později konzervativní kancléř Konrad Adenauer se postavil v druhé polovině padesátých let před Spolkový sněm a přesvědčil ho o nezbytnosti zavést starobní rentu dynamickou. Dynamičnost renty spočívala v kopírování pohybu aktuální průměrné mzdy. Zajištění i těch nejchudší ve stáří bylo v době Adenauerově samozřejmostí, novinkou byla sama kancléřova argumentace, podle které i starobní důchodci mají nárok na to, aby se skrze výši vyplácené renty podíleli na hospodářském vzestupu země.

Dnes nestor křesťanských demokratů, v šedesátých letech minulého století mladý a nadějný Kurt Biedenkopf v okamžiku vrcholícího německého hospodářského zázraku a triumfu společnosti hojnosti varoval před počínajícím negativním demografickým vývojem, který podle něho měl vést nejen ke stárnutí obyvatelstva, ale současně měl zhoršovat podmínky, za nichž nastavené sociální systémy, včetně toho důchodového, dosud spolehlivě fungovaly. Odklon od průběžného způsobu financování starobních důchodů, závislého na převaze lidí v produktivním věku a příklon k individuálním spořícím účtům byl pro Biedenkopfa nejpozději v osmdesátých letech příkazem dne.

I když Biedenkopfův koncept nepostrádal vnitřní logiku – klesající podíl lidí v produktivním věku ve společnosti nutně vede k poklesu významu průběžného způsobu financování penzí, a naopak k nárůstu důležitosti osobních účtů, na kterých si lidé na stáří v průběhu života střádají – začínal se navrhovanou koncepcí odklánět od podstaty křesťanského sociálního učení. Toho si překvapivě všimla v posledních desetiletích levice a začala proti tomuto konceptu uvádět po výtce křesťanské argumenty. Všimla si navíc, že nově koncipovaný penzijní systém nadto není účinnou odpovědí na stárnutí obyvatelstva a na pokles lidí v produktivním věku.Varuje, že nakonec i tento systém bude vyžadovat výkonnou ekonomiku, tedy převahu lidí v produktivním věku. Vladimír Špidla, jeden z čelných představitelů evropské levice upozorňuje, že v opačném případě budou příští generace čelit riziku poklesu hodnoty získaných úspor. Celý systém přirovnává k mýtu o krétském králi Midasovi, kterému bozi vyhověli, a on, na co sáhl, to se proměnilo ve zlato. Sám král však umřel hlady.

Nepochybně součástí reformy je a bude posun odchodu do důchodu. Stejně tak velkorysá prorodinná politika, která dává najevo, že mít děti je nejen trendy, ale že je lze spojit i s profesionální kariérou. Obojí politiky jsou v dnešním Německu na pořadu dne. Věk odchodu do důchodu se prodlužuje. Vláda, ale i německá občanská společnost usiluje o změnu postoje k lidem po padesátce či šedesátce. Nově jsou vytvářeny podmínky k tomu, aby mladé rodiny mohly skloubit existenci dětí s osobními i profesionálními ambicemi. Podpory se tak dočkala nejen dětská zařízení, ale i částečné pracovní úvazky. S vlastní reformou důchodového pojištění v porovnání s námi Německo přitom nespěchá.

Patrně i proto, že pochybnosti o její správnosti jsou zde vnímány méně ideologicky, za to s větší sociální vnímavostí. Když levice tvrdí, že nejvíce na důchodovou reformu, a to hned teď, doplatí ti nejchudší, a že s její pomocí vyhrává finanční oligarchie nad demokracií, tak o tom přemýšlí i pravicově orientovaný křesťanský demokrat.
Sociální systémy jsou přece jeho dílem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.