Sociální stát a svoboda

Pokusím se to ukázat na příkladu Německa, ale i naší republiky. Německé spolkové ministerstvo práce spočítalo, že každý Němec, aby mohl žít lidsky důstojný život, potřebuje měsíčně 344 euro a 55 centů. V přepočtu na koruny je to zhruba 9 737, 40. S tím by se asi dalo souhlasit, ale problém je jinde. Spočívá v tom, že tu je stát, který se zabývá propočítáváním tzv. nezbytných potřeb občana a dochází k závěru, že jeho životním minimem je ta a ta částka.

Především se tím ale stanovuje úkol pro stát, aby každému, kdo si to může nárokovat, tuto částku obstaral. Není to tedy jenom jistý ukazatel, sloužící pro určité výpočty, je to něco víc. Filosofie tohoto přístupu se mě zdá nebezpečná: člověk je téměř redukován na tvora bez duše, který má jisté přesně připočitatelné základní životní potřeby, přičemž ty jsou pojímány čistě materiálně.

Jaký je tu rozdíl od zvířátka, které je nuceno žít v kleci a přesně se mu odměřuje potrava, aby mohlo žít? Ale abych německému ministerstvu práce nekřivdil, oni to tak určitě nemyslí. Jde jim o to, aby se přesně zjistila finanční částka, kterou musí mít každý Němec k dispozici, aby žil lidsky důstojný život. A právě tuto částku pak stát zajišťuje. Jde například o dávky v případě nezaměstnanosti, tzv. Arbeitslosengeld nebo o další sociální výpomoci. Arbeitslosengeld, který musí každý nezaměstnaný dostávat, třeba i dlouhodobě, činí 345 euro, čili téměř úplně stejně jako životní minimum.

Problém je pak v tom, že se z toho fakticky žít nedá, mimo jiné proto, že ceny téměř všeho stále rostou. Němci z toho ale žít nemusí, protože dostávají další příplatky, například na bydlení, nebo si něco přivydělávají. Těch příplatků je opravdu celá řada a neustále se mění. Není pak divu, že mnozí raději pobírají Arbeitslosengeld a k tomu tyto další příplatky na všechno možné, než aby šli do práce. Takových příkladů je i u nás celá řada.

Tak například jistý mladý člověk pracoval v prodejně aut, kde pobíral zhruba 14 000 Kč, pak dal výpověď, šel se nahlásit jako nezaměstnaný, dostal podporu a věnoval se nějakým obchůdkům. Myslíte, že si sociální úřad zjistil, proč je nezaměstnaný? Ani náhodou a přitom stačilo jenom zvednout telefon a dozvědět se, že dotyčný nebyl propuštěn, ale sám dobrovolně odešel.

Pro stát je prostě výdej těchto peněz povinností, o níž blíže neuvažuje a pro postižené, ať již skutečně nebo fiktivně, je to nárok. Stát se tím sám pasuje do role velkého obstaravatele všech možných nároků lidí, kteří velmi často už dávno ztratili jakýkoli pocit odpovědnosti a vzdali se snahy si vlastní život nějak sami utvářet.

Vůči státu pouze zvedají nároky a očekávají, že budou uspokojovány. Rozhodně tím nemám na mysli většinu nezaměstnaných, ale jistou jejich část. Hlavně však přemýšlím o celé filosofii tohoto kolotoče nároků a obstarávání. Někdo tomu říká sociální spravedlnost a solidarita, já si ale myslím, že tu jde hlavně o to, že si stát bere na sebe stále větší kompetence, z občana činí nesvéprávnou bytost, vybavenou ovšem silným nárokovým myšlením a tímto způsobem se dále zužuje prostor svobody ve společnosti.

Stát mohutně přerozděluje, takže mu pro jeho vlastní svobodné rozhodování zůstává jen malý prostor a dokonce dobrovolně strká hlavu do dalších a dalších sociálních závazků, zvláště před volbami. Jenže všichni ti, kdo nejsou v úplném zajetí státní péče, by si měli uvědomit, že stát na tyto své aktivity musí mít stále více peněz, a ty získává především z daní těch, kdo jsou výdělečně činní.

Je proto jen logické, že daně se v takovýchto státech musí dříve či později zvedat. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, slyším zprávy z Německa, že se vláda rozhodla podstatně zvýšit daň z přidané hodnoty, o tři procentní body, ze 16 na 19, a tím připraví výdělečně činné občany ročně o pár desítek miliard euro. Nic jiného se čekat nedalo. Ale abych se vrátil k filosofii.

Lidsky důstojný život se v této perspektivě rovná jisté sumě peněz. Znovu opakuji, že to nijak nepopírám. Pouze tvrdím, že o důstojnosti lidského života mám poněkud větší představu - je především spojena s pojmem lidské svobody. Není to však svoboda absolutní a ničím nevázaná, jak si představují mnozí moderní liberálové. Ti odmítají jakékoli státní přerozdělování, existenci sociálních systémů.

Každý má podle nich absolutní svobodu zacházet s tím, co si vydělá a co vlastní, bez státních zásahů a ohledů na cokoli jiného. Když se chovat sociálně, tak jen podle svého uvážení. V tomto systému má práva pouze jednotlivec a stát musí odvozovat svá legitimní práva pouze od těch práv. Problém je v tom, že individuální práva si prosazují hlavně ti zdraví, schopní, výkonní a majetní.

Už Jean - Jacques Rousseau tvrdil, že společenský řád vytvořil tzv. chytrý boháč, aby si zajistil svůj majetek. Otázkou tedy je, jak zajistit práva také pro ty, co majetek nemají nebo jsou i jinak sociálně slabí.

Neoliberálové o tom příliš neuvažují, svoboda je pro ně v podstatě neslučitelná se státním zajišťováním sociální spravedlností. Podle mého názoru se mýlí. Stačí například, když se na lidskou svobodu budeme dívat očima křesťanství, v němž je každý člověk, ať již majetný nebo nemajetný, svobodnou bytostí, vybavenou nezcizitelnou důstojností a svobodou.

Pak se nám může začít jevit státní přerozdělování také jako pomoc nemajetným a sociálně slabým lidem, která jim má umožnit získat ztracenou důstojnost a svobodu. Spravedlnost přece neznamená rovnost v materiálních statcích nebo v uspokojování potřeb. Znamená především nové poskytnutí možnosti důstojného života.

Zdůrazňuji poskytnutí možnosti, nikoli trvalé uspokojování nutných potřeb ze strany státu, které pak vlastně znamená nové zotročení člověka. Člověk přirozeně touží po stálém zlepšování svého materiálního a sociálního postavení, což je dokonce podle klasika politické ekonomie Adama Smítne hybnou silou dějin. Měli bychom proto usilovat o to, aby se stát omezoval ve svých nových a nových sociálních aktivitách a ve své snaze stále více přerozdělovat.

Sociální transfery jsou v zásadě nezbytné, ale měly být mnohem více účelně vynakládány tam, kde to je i pro společnost, z hlediska její budoucnosti, nejvíce potřebné. Mám tím na mysli například podpory rodinám, matkám a dětem. Zdá se však, že stát je příliš v zajetí koncepce sociální pomoci, která je velmi vzdálena od toho, co jsem dnes chtěl hlavně říci: že sociální pomoc by měla být hlavně pomocí k novému získání svobody a důstojnosti a ne trvalým pečovatelským zařízením, které vlastně člověku svobodu bere.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .