Sociální pracovník není od toho, aby dětem nahradil pohlazení. Ale je to těžké, říká šéfka streetworkerků

2. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martina Zikmundová

Práce streetworkera je často náročná jak psychicky, tak fyzicky. I proto práci v terénu vykonávají především mladí lidé. „Je to pochopitelné, ale z praxe víme, že lidé ve zralém věku s životními zkušenostmi snáze chápou celý kontext, ve kterém klient žije,“ míní Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

Vykaní. Oční kontakt. Jemný úsměv. Tak by se ve zkratce dal popsat první kontakt mezi streetworkerem a potenciálním klientem. „Musíte si ale zvyknout a dobře se sžít s tím, že budete třeba desetkrát odmítnutí. Ne vždy se ten kontakt povede napoprvé, zvlášť na ulici,“ upozorňuje Zikmundová.

Sama dobře ví, o čem mluví. Terénním službám se věnuje od roku 1993, kdy začínala v občanském sdružení Rozkoš bez rizika. „Zdálo se mi, že je to bezvadná věc a že to může být v praxi opravdu funkční. A já miluju funkční věci,“ vzpomíná na své rozhodnutí stát se streetworkerkou.

Tohle není pro každého

Práce ať už s dětmi nebo dospělými na ulici je v mnohém specifická a náročná. „Nejde to dělat jako zaměstnání, kam jdete od do. Tady investujete sebe. Hlavním nástrojem při práci totiž nejsou žádné metody, ale jste to vy jako člověk,“ říká Zikmundová a pokračuje:

Čtěte také

„Typická je schopnost sebereflexe. Pokud ji nemáte, dlouho nevydržíte. K té práci potřebujete talent, není to věc, která by se dala naučit.“

Překvapivě přitom nepatří mezi základní předpoklady dobrého terénního pracovníka nutnost být extrovert. „Mohlo by se to z dálky zdát. Ale máme i kolegy introverty, který se naučili dobře kontakt – aktivně oslovovat i cizí lidi. A mám pocit, že jsou to vynikající streetworkeři pro tu svoji hloubku. Ne každý klient té služby je extrovertní a ne každému je příjemné takové to povídání. Někdo potřebuje ten kontakt intimnější, diskrétnější,“ popisuje ředitelka České asociace streetwork.

Sociální pracovník by měl mít stejné finanční ohodnocení jako učitel. Dost lidí ve službách drží to, že jde o smysluplnou práci.
Martina Zikmundová

Problémem v tomto oboru jsou aktuálně platy – průměrná měsíční odměna streetworkera je kolem 24 tisíc korun.

„Myslím si, že by sociální pracovník měl mít stejné finanční ohodnocení jako učitel. Dost lidí ve službách drží to, že jde o smysluplnou a dynamickou práci, kde se nenudíte. Ale upřímně řečeno, potýkáme se s velkou fluktuací pracovníků, zejména těch s dětmi a dospívajícími. A to je na škodu věci – na kvalitě to prostě je znát,“ přiznává Zikmundová.

Normální život

Nízkoprahová centra a jejich pracovníci se zejména při práci s dětmi nesnaží vytvářet nové místo pro trávení volného času. Mnohem důležitější je umožnit dětem využívat například běžně dostupné kroužky. „Nemělo by to sklouznout k tomu, že budeme dělat sociální služby pro potřebné. Tím je vydělíme z většinové společnosti ještě více,“ varuje ředitelka.

Čtěte také

Pomoc zároveň ale často nespočívá jen v tom, že by centrum za děti zaplatilo kroužky.

„Není to jen o penězích. Je to také o tom to dítě tam doprovodit tak, jak to dělá běžný rodič. Je to taková dopomoc v té běžné situaci. Ze zkušeností víme, že dospívající chtějí žít prostě běžný život svých vrstevníků. A naším úkolem je jim tento život pomoci žít,“ dodává.

Ačkoliv i díky tomu je často vztah streetworkera a jeho klienta – zejména u dětí – velmi intenzivní, i v něm existují nepřekročitelné hranice. „Docela často v supervizích řeším doteky mezi klienty a pracovníkem. Zvlášť u mladých dětí je pro ně přirozené přijít, obejmout pracovníka a tak,“ popisuje Zikmundová.

Jsou to nejsmutnější chvíle – když víte, že dítě strašně potřebuje fyzický kontakt, takové to pohlazení. A doma to nemá.
Martina Zikmundová

Zejména ze začátku navíc takové chování nepřijde divné ani samotným pracovníkům.

„Jenomže najednou máte takových dětí deset. A chtějí se přimknout všechny. Anebo se chtějí přimknout a už od vás nechtějí odejít. V tu chvíli zjistíte, že to nejde. Ten vztah je určitě velmi důvěrný a intimní. Ale fyzické doteky, to je prostě nepřípustná věc – prakticky i eticky. Musím říct, že to jsou ty nejsmutnější chvíle – když víte, že dítě strašně potřebuje fyzický kontakt, takové to pohlazení. Prostě to, co děti potřebují, ale ono to doma nemá. Já tady ale nejsem od toho, abych to nahrazovala,“ uzavírá své vyprávění Martina Zikmundová, dlouholetá streetworkerka a ředitelka Česká asociace streetwork.

Poslechněte si celý rozhovor Tatiany Čabákové a Martiny Zikmundové. Ta prozradila také to, jak si nízkoprahová centra poradila s lockdowny, co pandemie znamenala pro děti z vyloučených lokalit nebo jak si pracovníci v terénu vytipovávají lokality, kde mohou své klienty oslovit.

autoři: Tatiana Čabáková , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související