Sochař a manažer Matyáš Bernard Braun

„Souvisí to především se stavebním boomem, nebo ještě šířeji: hospodářským,“ uvedl kunsthistorik.

Místa, kde byla velká poptávka po umění, a Praha se stala tímto místem přinejmenším v době vrcholného baroka 1690 – 1730, se stala přitažlivým cílem sochařských tovaryšů.

„A nejen jich. Také architektů, polírů, kameníků, malířů a dalších uměleckých řemeslníků,“ dodal expert. V Praze v této éře bylo sochařských dílen několik.

„Když se někdo dokázal otáčet, tak si mohl vydělat na slušné živobytí. Krásným příkladem je nejen umělecký, ale i ekonomický úspěch Matyáše Bernarda Brauna,“ tvrdí Hladík.

Tento původem Tyrolan, který prošel v mladých letech Itálii a italským školením, hned po příchodu do Prahy v roce 1710 dosáhl po realizaci sousoší svaté Luitgardy na Karlově mostě velkého úspěchu uměleckého i ekonomického.

„Braun byl člověk obrovského talentu a vynikajících organizačních schopností. Byl to vynikající organizátor, podnikatel, manažer.“

Díky těmto dovednostem se postupně stal majitelem tří domů. „ Poslední byl už letohrádek s podobou panského sídla na Novém Městě,“ připomněl Hladík.

V Braunově dílně pracovali kromě vedoucího mistra i tovaryši. „To byla ta nižší úroveň, pod tovaryši byli ještě učedníci. V případě, že dílna podepsala kontrakt na nějakou velkou objednávku, tak dílny najímaly další tovaryše,“ objasnil dobovou praxi expert.

„Z berního rejstříku z roku 1925 a 1926 o Braunovi víme, že v té době přiznává šest tovaryšů a roční výdělek 900 zlatých.“

To byl vysoce nadprůměrný výdělek. „Tentýž rejstřík nám u stejně úspěšného Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa uvádí jednoho tovaryše a přiznaný výdělek 300 zlatých.“

„Je potřeba ale dodat, že se dedukuje, že ani Braun ani Brokoff nepřiznávali své výdělky v plné výši, stejně jako ani počet pomocníků,“ přiblížil tehdejší berní zvyklosti Tomáš Hladík.

Hostem Studia Leonardo byl kurátor sbírky barokní plastiky Národní galerie Tomáš Hladík. Připravila Noemi Fingerlandová, moderuje Renata Kropáčková.