Smyčka kolem Teheránu - otazníkem

Zatím poslední zprávou tohoto druhu je pondělní oznámení z Bruselu, že na dalším utužení sankcí se dohodli evropští ministři zahraničí.

Tato zpráva tedy přichází krátce poté, co se na nových sankcích proti Íránu dohodla i Rada bezpečnosti včetně Ruska a Číny, a poté, co vlastní dodatečné sankce schválily i Spojené státy. Za poznámku stojí, že zároveň s Evropskou unií přišla s podobnou zprávou i Kanada. Cílem je podle evropského výkladu přimět Teherán k jednání.

Evropští diplomaté si dali záležet na tom, aby vypadali rozhodně, ale zároveň aby bylo zřejmé, že jejich cílem není konflikt s Teheránem, ale naopak jeho návrat ke skutečnému jednání. Protože dosavadní rozhovory připomínaly spíše hru na schovávanou, při které nakonec nikdy k žádnému pokroku nedošlo, a Írán vždy získal několik měsíců navíc.

Z Teheránu se po pondělní zprávě z Bruselu ozvala velmi nespokojená slova, i neupřesněné výhrůžky. Prezident Ahmadínežád například hovořil o tom, že Evropa „bude litovat“, a že íránská odpověď přijde „velmi rychle“. To může být představení pro domácí publikum, výron zjitřené rezidentovy mysli, a nebo projev skutečných obav, že tentokrát sankce řízly do živého masa a budou íránské vládce bolet.

Konkrétně se nové evropské sankce budou týkat několika desítek jednotlivců a firem, kterým bude znemožněno podnikání nebo cestování na území západní Evropy. Sankce postihnou také některé finanční operace a služby, což ztíží íránské obchodní vztahy.

Ovšem ze všeho nejvýznamnější je skutečnost, že evropská opatření se týkají toho nejdůležitějšího oboru v Íránu, jímž je těžba a zpracování ropy a plynu. Írán totiž závisí na příjmu z exportu, a přitom z 90 procent vyváží právě fosilní paliva. K tomu však potřebuje západní technologie i kapitál na to, aby ropu či plyn dostal ze země, a případně i zpracoval pro domácí potřebu.

Příkladem může být výroba benzínu. Ačkoli je Írán jedním z největších světových exportérů surové ropy, zároveň musí dovážet benzín a další ropné produkty, protože nedokáže postavit dostatek rafinérií. Asi čtyřicet procent své spotřeby tedy dováží, což je pro Írán nejen velmi drahý způsob, jak uspokojit domácí poptávku, ale i postup strategicky velmi nebezpečný.

Íránské vlády totiž jinak nespokojené obyvatelstvo uplácejí takovými kroky, jako je subvencované palivo. Znemožnit nebo zkomplikovat íránské vládě výrobu a dovoz benzínu či nafty znamená postavit přehradu mezi vládu a veřejnost. Íránský stát, který má čím dál hlouběji do kapsy, přitom na distribuci laciného paliva už teď značně prodělává.

Evropské státy a především firmy by podle nejnovějších sankcí měly zásadně omezit jak technologickou, tak i finanční pomoc íránským těžařským firmám, které navíc jsou v rukou Revolučních gard, jež už nyní ovládají asi třetinu íránské ekonomiky.

Podle odborníků se už nyní projevuje nedostatek investic v íránském ropném a plynařském průmyslu, a některé vrty například nebude možné bez západních technologií provozovat. Stále jsou tu však ještě ruské a čínské firmy, které jsou schopné některé mezery vyplnit.

Otázkou tedy je, zda budou sankce účinné. Většina komentářů se shoduje na tom, že íránské hospodářství, a zejména zmíněný těžební průmysl, bude výrazně postižen. To by teoreticky mohlo znamenat, že Teherán udělá závěr, podle kterého jsou jeho náklady na nezávislý jaderný program už příliš velké a přistoupí na řešení, které mu uleví, aniž by ztratil tvář.

Evropská nabídka totiž stále zahrnuje možnost, že místo současného nukleárního programu, o kterém se nejen Evropané domnívají, že příliš připomíná výrobu jaderných zbraní, je tu pro Írán možnost atomový výzkum a průmysl mít, dokonce se zahraniční pomocí, ale také pod zahraniční kontrolou. Ovšem jak upozorňují znalci íránského režimu i kultury, Teherán - a velká část společnosti - si v roli toho, kdo čelí nátlaku a bojuje s nepřízní světa téměř libuje, a zastrašit se nenechá.

Přesto většina pozorovatelů zůstává ohledně účinnosti nových opatření skeptická, a to pod heslem – sankce fungovat nebudou, ale za pokus to stálo. Mimo jiné proto, že atmosféra ve světě i v regionu samotném stále houstne. Jak se vyjádřil bývalý šéf CIA z Bushových let, v jeho době byla možnost amerického útoku na íránská zařízení velmi nízká, ale v poslední době se na seznamu možností posunula o poznání výš.

Svou roli hraje i skutečnost, že země v regionu, především Izrael a Saúdská Arábie, dávají najevo svou nervozitu z možnosti, že se Teherán stane jadernou mocností. Možná není náhoda, že právě v posledních dnech se objevily nepotvrzené informace, podle kterých by Saúdové poskytli svůj vzdušný prostor, a nebo dokonce i území izraelskému letectvu, pokud by se Jeruzalém rozhodl íránská zařízení zničit.

To může a nemusí být pravda, ale je to jistě jeden z faktorů, podle kterých se budou rozhodovat i v Teheránu. Každému je nicméně jasné, že výsledek takové akce by byl nejistý, ale celosvětové důsledky v hospodářství i politice by byly značné.

Evropa si ovšem žádný konflikt Íránu s kýmkoli nepřeje, a vsadila na zostřené sankce. Nyní bude potřeba minimálně půl roku čekat, než bude možné zhodnotit jejich účinnost a dopady. Zajímavé bude pozorovat také chování jednotlivých zemí, a to zejména Německa, které je největším obchodním partnerem Íránu.

Zatímco někteří Berlín chválí za důslednost v postupu vůči současnému režimu, jiní upozorňují na tom, že německé firmy za kouřovou clonou spojenecké rétoriky kancléřky Merkelové dělají dobré obchody, a to za nespokojeného přihlížení disciplinovanějších kolegů z Británie či Francie. Na některé z těchto obchodů upozorňuje pondělní vydáí listu Wall Street Journal. Írán tak způsobuje napětí nejen mezi kontinenty, ale i uvnitř našeho vlastního světadílu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.