Smrt na Nilu

Sajít chtěl podle některých tvrzení zveřejnit nahrávku policistů, kteří si mezi sebou dělí úlovek drog.

Z této smrti se stala významná politická kauza, a to zejména poté, co se koncem minulého týdne shromáždilo několik tisíc lidí, aby dali najevo svůj nesouhlas. Případ chápou jako poslední kapku, v Egyptě totiž policejní brutalita a týrání patří k běžným jevům. Za jiných okolností by i tato několikatisícová demonstrace v Alexandrii byla pravděpodobně tvrdě rozehnána a účastníci pozatýkáni, ale tentokrát policie pouze stále v kordonech a čekala. Jistou ochranu totiž protestujícím poskytla přítomnost Muhamada el Baradeje, bývalého šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jenž se nedávno slavně vrátil po mnohaleté nepřítomnosti do Egypta a přidal se ke kritikům režimu prezidenta Husního Mubaraka. Baradej, který za svou činnost dostal Nobelovu cenu, je příliš známou osobností na to, aby proti němu policie jen tak zasáhla.
Několikatisícová demonstrace a mnoho dalších tisíc lidí podporujících řádné vyšetření smrti Chálida Sajída na Facebooku, zdánlivě nepředstavují velké číslo, ale znamenají určitě symbolický přelom ve vztahu státu a veřejnosti, která se do nedávné doby neodvažovala dávat najevo velkou nespokojenost.

Režim, kterému se nedaří dosáhnout důležitých cílů v hospodářství ani v zahraniční politice, je čím dál nervóznější. Během 16 měsíců se v Egyptě mají konat trojí volby, z toho jedna prezidentská, přičemž není jasné, zda bude i tentokrát kandidovat Husní Mubarak, kterému je více než osmdesát let a v čele státu stojí třicet roků, - a nebo zda najde někoho, kdo by jej nahradil. Před nedávnem se konaly volby do Šury, horní komory egyptského parlamentu, a jako obvykle, a nebo podle některých názorů více než více než obvykle byly doprovázeny podvody a zastrašováním. Skončily velkým vítězstvím Mubarakovy státostrany, což mimo jiné znamená, že do blížících se prezidentských voleb nebude moci bez souhlasu kandidovat žádný nezávislý politik. Každý uchazeč totiž musí nejdříve získat podporu části poslanců. To je také asi jeden z důvodů, proč zmíněný El Baradej, který neskrýval své ambice příští rok na prezidentský úřad kandidovat, změnil dosud rezervovanou taktiku, a otevřeně podpořil Egypťany protestující proti údajnému policejnímu usmrcení Chálida Sajída.

Prosazení drtivé většiny kandidátů režimní Národní demokratické strany do Šury znamená utužení nadvlády této síly nad Egyptem, ale to není jediný proces, který v poslední době probíhá. Podle některých názorů vzrůstá tlak Spojených států na demokratizaci Egypta. Vzpomeňme, že také George Bush mladší byl ve svém prvním období velmi aktivní v tlaku na Egypt, který je příjemcem masivní americké pomoci. Ovšemběhem druhého období, kdy Washington potřeboval hlavně podporu arabských spojenců ve věci Iráku, George Bush ve svém tlaku na Káhiru polevil. A to tím spíše, že pravou opozicí v Egyptě jsou především islamisté, a nikoli liberálové západního střihu.

Rovněž prezident Obama přišel se zvěstí nové politiky na blízkém východě, ale už i on se dostal do pod kritiku pro-demokratických sil v USA i samotném Egyptě. Poele nic Obama z takticko-politických důvodů málo tlačí na Káhiru, aby dodržovala lidská práva a provedla demokratické reformy. O těch se údajně nedávno mluvilo během nedávné návštěvy vice-prezidenta Joe Bidena v Káhiře. Biden prý apeloval na Mubaraka, aby přijal 165 doporučení komise OSN pro lidská práva. Část z těchto návrhů Egypt přijal, ale vzhledem k tomu, že nedávno znovu prodloužil už třicet let trvající mimořádný stav, jenž dává státu mimořádné pravomoci, a že drsně protlačil své kandidáty do horní komory, nezdá se, že by se na smýšlení egyptského státu cokoli zásadního změnilo. Smrt Chálida Sajída už je spíše jen symbolickou událostí, která se nestane přelomem. A to tím spíše, že i Obama bude chtít mít Egypt na své straně během řešení nepříjemností, jako je vnitro-palestinský rozvrat, který je překážkou arabsko-izraelského smíření, nebo řešení otázky jaderného projektu v Íránu.

Přesto však Egypt prochází velkou a vleklou krizí, která ukazuje, že cosi se musí změnit –symbolem této rostoucí ochablosti může být neschopnost dosáhnout vyřešení konfliktu Hamasu a Fatahu, a nebo něco udělat s dohodou států, které chtějí v rozporu s egyptskými zájmy využívat více vody z Nilu.

Jedním z akutních projevů tohoto zkornatění egyptské moci je hospodářská situace. Více než politických protestů se totiž vláda bojí hospodářské nespokojnosti, a ta roste. Egypt ještě stále zůstává jednou nohou v 50. a 60. letech, kdy v mnohém napodoboval komunistické ekonomiky.

Nyní vláda otevřeně přiznala, že trend nastoupený v 90. letech, podle kterého chtěla privatizovat firmy ve státních rukou, je u konce, a že nepřinesl dobré výsledky. Privatizované firmy totiž propouštěly velkou část zaměstnanců – a privatizace se stala velmi nepopulární. Společnost oddělená od rozhodování se také na prodej státních podniků dívala s nevraživostí, protože nevěřila, že se prodej odehrává čistým způsobem. Ekonomičtí experti se také shodují na tom, že i když se určité liberální reformy od 90. let podařilo zavést, celkově Egypt čím dál více zaostává, a dokonce nedokázal ani vybudovat vzdělávací systém, který by produkoval kvalifikované lidi. A tak na jedné straně se země na Nilu potýká s obrovskou nezaměstnaností, ale také trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovníků pro moderní provozy.

Jedno je jisté – tyto politické i hospodářské problémy čekají na někoho jiného než je Husní Mubarak, a to bez ohledu na to, zda bude tato stálice regionu příští rok znovu kandidovat na prezidenta či nikoli. Po demonstraci v Alexandrii je však také skoro jisté, že tím, kdo Egypt uvede do 21. století, nebude ani Muhamad el Baradej.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.