Složité kompozice velrybího zpěvu

Písně hrbounů dlouhoploutvých čili keporkaků patří k tomu nejkrásnějšímu, co můžeme v přírodě slyšet. Jasně to dokumentuje záplava nahrávek "velrybích songů", které vydávají hudební firmy. Keporkakům by mohla počet prodaných desek závidět nejedna hvězdička popového nebe.

Samci keporkaků zpívají samicím během námluv a každou sezonu přicházejí se zcela novým repertoárem. Znalci podle zpěvu dokonce poznají, odkud velryba pochází, protože jinak zpívají keporkaci v severním Pacifiku a jinak třeba u západního pobřeží Austrálie. Během keporkačích námluv se stáváme svědky úžasné velrybí "hitparády". Samci postupně přebírají zpěv nejúspěšnějšího soka a jeho "song" se stane doslova hitem sezony.

Zajímavého jevu se stali před několika roky svědky vědci u východoaustralského pobřeží. Ze sezonního "výkrmiště" u Antarktidy zabloudil do vod východně od Austrálie samec pocházející ze západoaustralských vod. Přinesl si s sebou svůj vlastní zpěv v západoaustralském dialektu. Slavil s ním v nové domovině takový úspěch, že jej během následujících sezon přijali za svůj všichni domácí samci, kteří kvůli němu zatratili svou východoaustralskou "mateřštinu".

Hudební produkce keporkaků trvá obvykle od 6 do 30 minut. Držitelem pomyslného rekordu je velrybí samec, který vydržel zpívat nepřetržitě dvacet hodin.

Neustálá obměna velrybího pěveckého repertoáru, vznik nových velrybích "skladeb" a "hitů" zůstávaly pro badatele záhadou. Jak si vůbec velryba udrží v mozku informaci o tak dlouhých a komplikovaných zvukových projevech. Už v sedmdesátých letech se našli mezi biology kacíři, kteří tvrdili, že "zpěv" keporkaků má složitou strukturu podobnou lidské řeči. Tvrdili, že velryby si nemusí zapamatovávat každou "notu". Jejich zpěv se skládá ze "slov" a "vět" a ty si velryba pamatuje jako moduly, které jen různě míchá a obměňuje. Zastánci této pozoruhodné teorie nemohli své argumenty opřít o "tvrdá data" a jejich teorie byla smetena se stolu jako příliš "subjektivistická".

Tým vědců z Massachusetts Institute of Technology vedený mladým neurologem Rjudžim Suzukim proto vytvořil počítačový program pro detekci a kategorizaci tónu z písní keporkaků. S jeho pomocí zhodnotili vědci písně šestnácti keporkaků a odhalili v nich to, čemu se říká hierarchická syntax. Potvrdili tím "kacířskou teorii" starou tři desetiletí.

Program identifikuje jednotlivé zvuky a zaznamenává jejich kombinace v symbolech. Jednu pasáž velrybího zpěvu lze například zapsat jako "AAABBB". Struktura dalšího velrybího zpěvu by odpovídala zápisu "ABACC". Ve sledu tónů ve velrybích zpěvech lze pak hledat určité opakující se "vzory", z nichž se velrybí zpěvy skládají. Suzuki a jeho kolegové takové analýzy provedli a došli k překvapivým závěrům.

Pokud si představíme jednotlivé zvuky vyluzované velrybami jako noty, pak zjistíme, že velryby kombinují noty do melodických motivů a z těch pak skládají celé sonáty. Během zpěvu mění velryby i "tóniny". Při komponování mohou keporkaci mixovat staré skladby hned na několika úrovních a to jim dovoluje vytvářet stále nové a nové zpěvy. Základní jednotka se skládá z různého počtu "not". Může jich být od šesti až po čtyři sta. Takové členění zřejmě usnadňuje keporkakům zapamatování melodií a přejímání hitů od úspěšnějších zpěváků. Není to důkaz "velrybí řeči". Přesto je objev považován za přelomový, protože komunikace s tak složitou strukturou byla zatím připisována jen lidem.

Přes svou nádheru a složitost nedosahuje velrybí zpěv síly "informačního toku" srovnatelného s lidskou řečí. Jedno lidské slovo obsahuje asi 10 až 20 bitů informací. Velrybí zpěv plyne tempem zhruba jednoho bitu za sekundu.