Slovinci bez stereotypu

Obrázek Bledu zná mnoho českých turistů

Jen jeden stát z bývalého východního bloku nás předstihl v předsednictví EU a zároveň je vyspělejší než Česká republika. Jedná se o Slovinsko, zemi mezi východními výběžky Alp a Jaderským mořem, která si svou samostatnost na Jugoslávii musela vyvzdorovat.

Přitom se dá nejdříve hovořit o národnosti Slovinců, než nějakém Slovinsku. Starodávný slovanský kmen původně sídlil na rozsáhlém území dnešního východního Rakouska a jeho sídla zasahovala až k hranicím Velké Moravy. Území se nazývalo Karantánie, jižně od něj leželo Kraňsko. Aby se ubránila nájezdům Avarů, tato knížectví se politicky spojila s východními Bavory. Tak postupně vznikal zárodek Východofranské říše a následně Rakouska, spíš území jako Korutansko, Štýrsko a Posávské marky a Istrie. Ostatní oblasti si pro sebe postupně zabralo italské Friulsko a Uherské království, takže Slovinci se politicky i kulturně rozdělili. Území Slovinců ale díky vymření několika dynastií mezi roky 1251-1276 patřilo českému králi Přemyslu Otakarovi II. Známý kněz a cestovatel Oldřich z Pordenone byl podle všeho česko-slovinského původu. Poté ale nastupuje moc Habsburků, kteří bojovali o postavení s mocným rodem Celjských, který málem na bývalém území Karantánie vytvořil samostatné království.

Následně se místní spíš báli každoročních nájezdů osmanských Turků, se kterými museli rakouští panovníci bojovat. V té době, stejně jako České království, byla oblast dnešního Slovinska kulturně německá, města se stávala barokními a klasicistními, stejně jako kultura. V 19. století ale Slovinci měli čím dál silnější vůli stát se vzdělanou a kulturní menšinou, což se jim čím dál víc dařilo. V rakouském Předlitavsku měli jen jednoho slovanského spojence a to právě Čechy, se kterými často spolupracovali a inspirovali se. Byl to například lesní inženýr Josef Ressel, který pracoval v kraňských a istrijských, tedy slovinských lesích a vymyslel zde lodní šroub. Vystěhovalectví a částečně odnárodňování však bylo silné. Asi 200 000 Slovinců zamířilo do USA, do Kanady přes 10 000, a do západní Evropy asi 80 000. Po rozpadu Rakousko-Uherska se 29. října 1918 většina Kraňska a jižní Štýrsko začlenilo do Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, jenž se 1. prosince 1918 stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od 3. října 1929 Království Jugoslávie.

Za druhé světové války bylo území dnešního Slovinska okupováno fašistickou Itálií a Německem, ale mnoho Slovinců bojovalo jako partyzáni. Po skončení války se Slovinsko znovuzačlenilo do obnovené Jugoslávie. 2. prosince 1945 pak v rámci federalizované socialistické Jugoslávie vzniká Lidová republika Slovinsko, přejmenovaná na Socialistickou republiku Slovinsko. Slovinsko bylo po celý čas nejrozvinutější částí Jugoslávie a její průmyslovou základnou, a celá léta doplácelo na chudší země. I proto v roce 1991 Slovinci mobilizovali armádu a vyhlásili nezávislost na Jugoslávii. Ke konci roku 1991 byla už země uznána všemi mezinárodními společenstvími. Přestože se Slovinsko při transformaci vydalo složitou a riskantní cestou, díky tehdejším ekonomům i politikům se úspěšně začlenilo hospodářsky zpět do Evropy. V roce 2004 se stala členským státem EU. Přijetí eura na začátku roku 2007 podpořilo již tak vysoký hospodářský růst. Zdejší HDP na obyvatele činí 84 % průměru EU. Hospodářsky je na výši i díky modernímu průmyslu a rozsáhlým službám, stejně jako skrze úzkou spolupráci se sousedním Rakouskem a Itálií. Většina z Čechů Slovinsko jistě zná jako tranzitní zemi směrem od Triglavu na dalmatské pobřeží, ale ve Slovinsku se setkávají Alpy, Dinárské hory, Panonská pánev a Středomoří, takže i samo o sobě stojí za pobyt nebo prohlídku.

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.