Slitina mění teplo v elektřinu
Výzkumníci z Univerzity v Minnesotě vyvinuli speciální slitinu, která po zahřátí přímo produkuje elektrickou energii. Nabízí se tak zajímavý a ekologický způsob, jak využít odpadního tepla, které jinak při činnosti různých strojů bez užitku uniká do prostředí.
Například tepelná energie výfukových zplodin, které vycházejí z automobilů, by se mohla vracet "zpět" ve formě elektrické energie do akumulátoru vozu, odkud by se napájel hybridní pohon auta. Tento technologický princip by velmi pomohl i u tepelných elektráren a fungoval by také v oceánu při proudění tepla mezi místy o různých teplotách. Vedoucí výzkumného týmu Richard James tvrdí, že přitom nejde o klasický termoelektrický jev, který je znám už dlouho.
Principem této technologie je zvláštní uspořádání skupiny různých kovových prvků na atomové úrovni. Uspořádání se projevuje tím, že se v ní propojuje více druhů fyzikálního chování. prvky této slitiny jsou nikl, kobalt, cín a mangan (konkrétní vzorec slitiny je Ni45Co5Mn40Sn10). Výsledný materiál projevuje neobvyklé elektrické, magnetické a také tvarové vlastnosti najednou, tomuto jevu se říká multiferroismus. Klíčem k vytvoření konvertoru tepelné energie na elektrickou s pomocí této slitiny je zvláštní vývoj vlastností materiálu při jeho zahřátí. Původně nemagnetická slitina se i pomocí poměrně slabého zahřátí silně zmagnetizuje, což se projeví indukovaným napětím v přilehlé cívce.
Cílem dalšího výzkumu bude vytvářet z tohoto materiálu tenké vrstvy, kterými by bylo možné zahřívající se součástky těsně obalovat, např. chladiče u počítačů.
Pokud jde o termoelektrické měniče jako takové, jejich dalším zajímavým využitím může být i dobíjení mobilu např. z tepla táborového ohně. Takový konvertor dodává v podobě varného hrnce na vodu jedna japonská firma (Thermo Electric Systems and NewEnergy).
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.