Skutečný problém Hillary

Dobromyslné přezdívky nic nemění na skutečnosti, že newyorkská senátorka zatím suverénně vede peloton demokratických uchazečů, ani na tom, že bývalé prezidentství jejího chotě začíná být vnímáno veřejností jako vážná překážka. Problém znovu vyplul na povrch, když si Američané uvědomili paralely mezi svou zemí a Argentinou, kde před pár dny Cristina Fernandez de Kirchner, manželka to prezidenta Nestora Kirchnera, usedla po volbách do uprázdněného křesla hlavy státu. V Argentině manželské dědění veřejných funkcí není nic převratného. Eva Peronová, legendární Evita, vládla latinskooamerické zemi jako královna, aniž by měla jakékoli ústavní postavení. Avšak třetí a poslední manželka Juana Perona Isabel ho následovala v roce 1974 jako zvolená prezidentka.

Peron ji potkal v nějakém nočním klubu v Panamě, kde dělala barovou striptérku, a tak není divu, že její prezidentování bylo největším průšvihem argentinských dějin. Kirchnerovi jsou svou politickou příslušností také peronisté, avšak Cristina není Isabelita - má za sebou vzdělání právníka a zkušenost senátorky. Mnozí mají za to, že v politické rodině Kirchnerů vůdčí postavení má Cristina, zatímco Nestor je tak trochu pod pantoflem. Velmi to připomíná příběh rodiny Clintonových. Hillary také potkala svého budoucího manžela na právnické fakultě, přivedla ho do Bílého domu a nepochybně jíž dávno s ním u rodinného krbu probrala případné střídání u moci.

Argentinský příklad tak trochu zdramatizoval záměry Hillary a vrhl stín pochybnosti na vyhlídky jejího kandidátství. Její problém se jmenuje Bill. Nikoli v tom banálním chápání, které ho v lidovém povědomí spojuje s rozkuřováním voňavých doutníků. Objevily se podstatně hlubší pochybnosti spojené s bytostnou nechutí Američanů k dynastické politice. Hlas pro Hillary by znamenal v podstatě hlas pro pokračování řetězce Bush-Clinton-Bush-Clinton na celé čtvrtstoletí. Za 230 let existence republiky prezidentská funkce jenom dvakrát přecházela z otce na syna. V prvním případě mezi prezidentstvím Adamse staršího a Adamse juniora uplynulo 24 let. Prezidenta George Walkera Bushe dělí od prezidenta George Herberta Bushe 8 let a nikoli náhodou o tom současném se vtipkuje, že byl hnán k moci Oidipovým komplexem. Avšak přechod funkce z otce na syna není nic ve srovnání s dělením moci mezi manželi. Vztah mezi otcem a dospělým synem je spíše psychologického a odtažitého rázu. Styk mezi manželi je konkrétní a každodenní. Bible praví, že by muž měl opustit dům svého otce a své matky a přistěhovat se do domácnosti své ženy. Otec Bush se nenastěhoval zpátky do Bílého domu, když v lednu 2001 tam vtáhl jeho syn. Nejde tedy o pouhou nechuť Američanů k dynastickému dědění moci. Jde o nechuť ke sdílenému prezidentství. Problémem není špatný hoch Bill, nýbrž William Jefferson Clinton, bývalý prezident Spojených států, nejvyšší velitel ozbrojených sil, zástupce George Washingtona na zemi.

Žádný z bývalých amerických prezidentů se ještě nikdy nevrátil do Bílého domu. Když v roce 1992 v zápalu předvolebního boje Bill Clinton sliboval voličům "dva kusy za cenu jednoho", vyjadřoval obrazně hodnotnost Hillary jakožto první dámy. Tentokrát by však Američané dostali doslova jedním vrhem dva prezidenty. Od prvního dne po inauguraci Hillary by se muselo ukázat, že ve všech otázkách vládnutí Bill má větší zkušenosti a je vždy po ruce. Jeho vliv na její rozhodování by tedy byl nesrovnatelně větší než vliv jakéhokoli otce na syna. Američané nemají rádi samotnou myšlenku sdíleného prezidentství. Když v roce 1980 Ronald Reagan krátce zauvažoval o možnosti jít do voleb s bývalým prezidentem Geraldem Fordem jako svým viceprezidentem, konvent Republikánské strany mu to rychle zamítl. A to již nemluvíme o podivné a trochu napjaté povaze partnerství Clintonových. Amerického voliče neodrazuje ani tolik pomyšlení na Billa prohánějícího se Bílým domem v pyžamu, jako spíše pomyšlení na stínového prezidenta Clintona v obleku a s kravatou, který je přítomen v Bílém domě při každém důležitém rozhodování. Hloubka jeho zasahování do státní správy by dříve nebo později vyústila ve skandální záležitost. Deník The Washington Post, jinak ve všem sympatizující s Demokratickou stranou, v tomto případě očividně souhlasí se svým komentátorem Charlesem Krauthammerem, když ten se táže: "Copak Američané si vážně mohou přát historicky ojedinělé dvouhlavé prezidentství neustále ohrožované vnitřním pnutím vysoce nefunkčního manželství?" To je otázka, kterou si nepochybně budou klást volitelé na nominačním konventu Demokratické strany.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .