Skoro všechna moc lidu,

Ještě podstatnější však bylo, že na tomto sjezdu se (díky zmíněným přenosům) veřejně utkali také reprezentanti různých vizí nejbližší sovětské budoucnosti - ideologicky nesmiřitelný bolševik Jegor Ligačov, jeho přímý antipod, věrozvěst perestrojky Alexandr Jakovlev, zhruba rok předtím odstraněny první tajemník moskevské stranické organizace Boris Jelcin, pro nějž se sjezdová tribuna stala místem triumfálního návratu do nejvyšší politiky, ale kupříkladu i bývalý disident Andrej Sacharov a mnozí další lidé, kteří stáli zcela mimo sovětský státní aparát, až do této chvíle vskutku všemocný. Mechanismus nového uspořádání státní moci, který se tu rodil nakonec neuspěl: Sjezd lidových poslanců se nestal nejvyšším orgánem v zemi, nevolil prezidenta a tehdejší parlament, rozuměj Nejvyšší sovět, nescházel se každý rok a velmi rychle se stal překonanou položkou moderních ruských politických dějin. Jeho šestnáctidenní průběh však Rusům ukázal, že je možné něco, nač prakticky nikdy nebyli zvyklí - tedy nahlas a bez obav vyslovovat své politické názory, prosazovat své představy o tom, jak by největší země měla vypadat a vůbec se aktivně podílet na politickém životě země, který byl až do té doby výsadou několika nomenklaturních desítek tisíc. Jinak se s mechanismem, na jehož vrcholu měl Sjezd lidových poslanců stalo přesně to, co se s ním nutně stát muselo dokonce i v případě, kdyby nepřišel srpnový puč z roku 1991 a Jelcinův tankový útok na Nejvyšší sovět o dva roky později. Schéma každoročního sjezdu dvou a čtvrt tisíce lidových poslanců, kteří by teprve stanovovali, kdo bude sedět ve skutečném a trvale fungujícím zákonodárném sboru a kteří by rozhodovali i o hlavě státu, bylo příliš těžkopádné a nemotorné. První ruský prezident byl 12. června 1991 zvolen všelidově a také parlamentní volby od pádu Sovětského svazu - alespoň formálně - probíhají podobně jako jinde v civilizovaném světě. Přesto zřejmě platí co říká otec perestrojky Michail Gorbačov: Asi už nikdy poté neměli Rusové možnost volit si svou politickou reprezentaci tak svobodně, jako 26. března 1989, kdy se rozhodovalo o delegátech tohoto historického sjezdu. A ještě jedna zajímavá poznámka jednoho z rozhodujících mužů perestrojky, ekonoma a později i moskevského primátora Gavriila Popova na vzpomínkovém shromáždění, které si sjezd připomnělo v roce 2004 při patnáctém výročí: Z těch více než dvou tisíc tehdy svobodně vybraných zástupců lidu není dnes u moci ani jediný. Kdybychom dobře počítali, pár by se jich asi našlo, ale v zásadě má pan Popov pravdu. Pro dnešní ruský parlament je příznačné něco zcela jiného než to, co v perestrojkové politice dominovalo před dvěma desetiletími. Tento zákonodárný orgán, jak praví protagonisté současné moci, "není místem pro plané řeči, ale základnou pro efektivní práci". Což nemá daleko k představám nejrůznějších vyhynulých odnoží reálného -ismu. Ruská Státní duma, o Radě federace ani nemluvě, je spíše dílem politických technologů typu Vladislava Surkova, kteří reálnou opozici do parlamentu nepustili a když jim tam chyběla, vytvořili ji uměle. O mnoho účinněji nevypadají ani nedávno vymyšlené berličky prezidenta Medveděva, s jejichž pomocí by se do Dumy mělo dobelhat i pár představitelů těch politických směrů, kteří v 90. letech byli zcela reálnou součástí ruského parlamentarismu. Jak to se zákonodárnou mocí v Rusku a v těch postsovětských regionech, které Moskva kontroluje, vypadá úplně aktuálně, popsal v pondělí ráno na příkladu právě konaných voleb v Jižní Osetii moskevský politolog Dmitrij Oreškin. Ten o tomto způsobu voleb mluví jako o "totální kontrole volebního procesu" a říká, že podobný systém se uplatňuje alespoň v dvaceti postsovětských regionech typu Podněstří, Čečenska, Ingušska či Dagestánu. Podle tohoto odborníka je dost pravděpodobné, že stejné schéma definitivně zvítězí i v celoruském měřítku. Což je ve dnech, kdy si připomínáme 20. výročí nejsvobodnějších ruských voleb za posledních sto let, opravdu smutná zpráva.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .