Signál Ackermannovy obce

přijelo na 400 odsunutých a asi stovka domácích členů tohoto sudetoněmeckého křesťanského uskupení, na nedělním zahájení připomněl bývalý bavorský premiér Beckstein, že se na bezpráví, spáchané na Němcích i Češích nesmí zapomenout, ale že teď už by se nic podobného stát nemohlo, a za českou stranu vyzval bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg k budování sjednocené Evropy. Místní politici se neukázali. Plzeňský primátor Rödl proto, že musel na chalupu za řemeslníky. Předseda Ackermannovy obce Ullman mu nicméně dosvědčil, že se s ním po dobu příprav velmi dobře spolupracovalo a že od něj Ackermanni dostali hezkou zdravici...

Křesťani se prostě nezapřou. Ackermannnova obec vznikla v roce 1946 a její česká větev se ustavila před deseti lety. O dobré sousedství usiluje ovšem Ackermannova obec, jen co se změna poměrů objevila na obzoru. Dělá to hlavně činy- obnovu kostelů například- ale i konferencemi, semináři a podněty k zamyšlení. Má to ve vínku: "Odvrať se od zla a čiň dobro, hledej mír a setrvej v něm. Nade vše světské si ceň čistého, ryzího svědomí." Ten citát je ze středověkého díla Ackermann von Boehmen, tedy "Oráč z Čech" , ve kterém hlavní postava vede spor se smrtí, aby nakonec nespravedlnost vlastního osudu překonala příklonem k vyšším hodnotám. Zakladatelé Ackermannovy obce se už 13.ledna 1946 v Mnichově sešli k neformální bohoslužbě a modlili se, aby myšlenka pomsty a nové odplaty neovládla jejich srdce. Mezi nimi byl například i svitavský rodák a křesťansko-sociální odborář Hans Schuetz, pozdější bavorský ministr práce. Charismatická osobnost, nezdráhající se už tenkrát přesvědčovat své krajany, že se jejich bolest zhojí.

Miliony prchajících, vyháněných a odsuniovaných Němců ze střední a východní Evropy měly totiž v geopolitických úvahách Moskvy svou zřetelně definovanou roli: měly se stát v poválečné Evropě dynamitem, který by Stalinovi umožnil rozšířit sovětské imperium co nejdál na západ. Právě proto bylo enormně důležité, aby byl tento explosivní potenciál zpacifikován, aby se vykořenění lidé nestali, jak to formuloval už v roce 1948 Paulus Sladek ve svých etických zásadách k překonání uprchlického osudu, výbušninou, nýbrž stavebním kamenem nového, demokratického pořádku. To byl a je cíl Ackermannovy obce, o který se řada sudetoněmeckých osobností zasloužila zcela konkrétními kroky,- například reformou pensijního systému tak, aby zajistil rovnoprávné zabezpečení ve stáří i pro vyhnané, odsunuté a vysídlené Němce. Zásluhy Ackermannovy obce jsou ovšem širší . Členové této církevní organizace spolupracovali s autentickými, křesťanskými kruhy v někdejším Československu už v dobách totality. Sémě smíření zasadili už v 80.letech a v polistopadovém společném prohlášení českých a sudetoněmeckých křesťanů, jež konstatovalo, že se česko-německé sousedství musí zdařit. Protože, jak to formuloval tehdejší předseda Aclermannovy obce Walter Rzepka při svém zvolení v roce 1998, napříště budeme bydlet ve společném evropském domě. A tam neexistuje a nesmí existovat, aby se nájemníci na schodech nezdravili.

Ackermannova obec vyšla české straně v dialogu vstříc jako snad žádná jiná sudetoněmecká organizace. Naposled Walter Rzepka, dnes čestný předseda, shrnul impulsy pro dobré sousedství znovu na konci loňského roku: Sousedem je, kdo žije vedle nás. V ideálním případě by se sousedé měli sblížit tak, aby jim spolupráce přinášela užitek a vznikl mezi nimi pocit sounáležitosti. Ten je totiž, jak to formuluje Walter Rzepka, důležitý i v časech globalizace, protože "je oporou a umožňuje orientaci". Jeden z výrazných zdejších Ackermannů, kanovník Vyšehradské kapituly Anton Otte řekl teď v Plzni, že vztahy za těch 20 let už "nejsou tak bolavé, a napjaté. Konfrontační věci se podle něj už vyříkaly, rozumíme si i nerozumíme, ale každý zná tu druhou pozici a nějakým způsobem ji respektuje". Na otázku, jestli už tedy přišel čas, že by se sudetoněmecké sjezdy mohly konat v Česku, však odpověděl, že by s tím přece jen raději počkal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .