Sedmnáctý listopad a budoucnost

Těm nejmladším, s kterými se setkávám při besedách či na univerzitě, je třeba neustále připomínat, o co vlastně tenkrát šlo, protože pro ně jsou tyto události stejně vzdálené jako pro naši generaci třeba první světová válka a jen mlhavě tuší, co se vlastně o blížícím se státním svátku slaví.

Ve stručnosti zopakuji, co se 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě odehrálo a jen na tomto střetnutí tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, tedy policie, většinou se studenty, budu dokumentovat brutalitu tehdejšího socialistického zřízení. Všiměme si, jak lstivě zacházel tehdejší totalitní sytém i s jazykem: Policii, ač byla pro občany jednou z nejnebezpečnějších složek, která je stále špiclovala a ohrožovala, říkal Bezpečnost a totalitě socialistický stát. Slova sloužila pouze jako masky, které mají zakrýt podstatu brutální skutečnosti. Dne 17. listopadu, v den, který je u nás spojen se zavřením českých vysokých škol kvůli protinacistickým demonstracím, při nichž byl zastřelen 28. října 1939 student mediciny Jan Opletal, se vydali v roce 1989 studenti na tichou demonstraci proti tehdejšímu režimu se svíčkami v ruce směrem na Vyšehrad. Odtud pak byli s pomocí policejních provokatérů odvedeni zpět do centra Prahy a připravenými policejními kordóny zahnáni do pasti na Národní třídě, kde museli proběhnout bicím komandem, které na ně číhalo s dlouhými bílými pendreky.

Podle zprávy ČTK ze dne 12. dubna 1990 bylo v souvislosti s tímto neadekvátním zákrokem Sboru národní bezpečnosti, tedy organizace, z níž řada pracovníků ještě dodnes slouží v naší policii, v Praze zaregistrováno celkem 592 zraněných, z toho 28 zlomenin, 56 otřesů mozku, 58 psychotraumat a 54 tržných ran na hlavě. Různé zhmožděniny utrpělo 487 lidí. Tyto okolnosti pak vedly k masovým demonstracím proti tehdejšímu režimu, které se brzy z Václavského náměstí přesunuly na Letenskou pláň, na které se sešlo až jeden milion lidí. Tehdejší komunistický režim uvažoval o rozehnání davu pomocí tryskových letadel.

Naštěstí k této další brutalitě, při níž by bylo sežehnuto mnoho lidí a zřejmě by i řada zemřela, nedošlo. Režim se zhroutil rychleji, než si všichni dokázali představit. V okamžiku, kdy neměl oporu v zahraničí, představitelé moci byli bezradní a vystrašení.

Otázka, na kterou zbývá odpovědět, zní: A proč si máme takovéto tragické zážitky připomínat? Odpověď je nasnadě: Aby se podobné události nemohly opakovat, abychom o minulosti nemohli lhát, abychom připomněli statečnost odvážných a selhání slabých, na kterých tento režim léta stál, o něž se opíral.

Abychom si vždy při této příležitosti nahlas řekli, že morálka nikdy nebyla a není prázdný pojem a že stojí za to si minulá selhání přesně pojmenovávat, protože jen tento akt nás může očistit. Jinak bychom museli dožít ve lžích. Klasik říká: Mluvíme-li o pravdě, mluvíme o tom, jaký je svět. Mluvíme-li o morálce, mluvíme o tom, jaký bude svět.