Sedmdesáté výročí Masarykovy abdikace

Ponechme však tuto věc pravidelnému pozdějšímu zamyšlení na konci týdne a zatím pouze připomeňme, že v nesmírné změti politického dění kolem výměny prezidentů snad jen dva faktory zůstávaly po dlouhá léta neměnné - totiž Masarykova vůle, aby ho v úřadě nahradil doktor Edvard Beneš a Benešova snad ještě silnější touha po tomto úřadě. Dalším faktorem bylo to, co ještě i dnes můžeme v naší politice pozorovat - to jest nesmírná důležitost, kterou česká veřejnost až monarchisticky připisuje prezidentskému úřadu a mnohdy úporná snaha určitých politiků tohoto úřadu dosáhnout a podle možností se v něm co nejdéle udržet.

To do jisté míry platilo i pro Masaryka. Byl zvolen za prezidenta celkem čtyřikrát. Nejdříve prozatímně 14. listopadu 1918 ještě před návratem z emigrace. A pak podle ústavy v předepsaných sedmiletých obdobích roku 1920, 1927 a 1934. Už dvacátá léta vzbuzovala pochybnosti o jeho zdraví, ale prezident se vždy téměř zázračně ze svých těžkých nemocí vzpamatoval, takže o jeho zvolení v roce 1927 nebylo ze zdravotních důvodů pochyb, i když mu bylo už 77 let.

Teprve v roce 1934 se začaly ozývat vážné hlasy, aby Masaryk v tak vysokém věku už nekandidoval. Ale jako argument pro jeho setrvání v úřadě se vždy uvádělo, že odpor pravicových stran vůči Masarykovu favoritu Benešovi hrozil tím, že by Beneš nemusel být zvolen a jediný tehdy možný protikandidát Karel Kramář se Masarykovi vzhledem k dávným sporům nemohl líbit - a konec konců i jemu už bylo čtyřiasedmdesát. Historik Antonín Klimek však ve své jedinečné knize Boj o Hrad k této tradované verzi dodává i to, co bývá zamlčováno. Cituji: "A - přiznejme - objevoval se nový jev. Masarykovi se s přibývajícím věkem stále více zamlouvala slova Ústavy, že první hlava státu může být volena bez omezení, až třeba na doživotí. Vždyť toho viděl ještě tolik nedodělaného.! Konec citátu.

Možná že i to přispělo k Masarykovu rozhodnutí kandidovat i počtvrté v plných 84 letech. Ta volba se konala 24. května 1934 a veřejnost tenkrát nic nevěděla o tom, že necelý měsíc předtím Masaryka postihl záchvat mozkové mrtvice. A tak teprve když ve Vladislavském sále Masaryk 327 hlasy zvítězil nad jediným protikandidátem Klementem Gottwaldem, který pod heslem "Ne Masaryk, ale Lenin" dostal jen 38 hlasů, nebylo možné si nepovšimnout, že Masarykova chůze byla velmi nejistá a text přísahy mu musel být napovídán, což slyšeli i posluchači rozhlasu. Jen málo lidí také vědělo, že nově zvolený prezident byl v té chvíli prakticky slepý a neovládal pravou ruku natolik, aby se mohl řádně podepsat. Proto mu bylo pořízeno faksimilní razítko, které se namáčelo do inkoustu, aby takový podpis vypadal co nejvěrohodněji.

I když se zdravotní stav prezidentův čas od času zlepšoval a pak zase zhoršoval až do naprostých krizí, kdy nebyl schopen souvisle mluvit, musí se nám dnes jevit téměř jako politické šílenství, že nebyl ustanoven prezidentův náměstek, s nímž Ústava počítala, takže hlavní kormidlo státu, na nějž už začínaly dorážet vlny rozkolísané poversailleské Evropy, bylo stále v rukou takto těžce nemocného muže. A Masaryk ve světlých chvílích ani během tohoto posledního termínu svého prezidentství nedokázal být jen formální hlavou státu.

Některé jeho zásahy narazily i u přítele nejbližšího - Edvarda Beneše. To třeba, když odmítl zákaz německé strany založené vůdce turnerů Konrádem Henleinem. K zákazu byl docela pádný důvod, protože Henleinovo hnutí se zaregistrovalo jako Sudetendeutsche Heimatsfront a teprve těsně před parlamentními volbami změnilo název na Sudetendeutsche Partei. Vrchní soud v Praze už několik měsíců předtím dospěl k závěru, že jakákoliv "fronta" či jiné podobné označení odporuje československým zákonům, jimž ostatně odporoval i vůdcovský princip, který tato strana hlásala. Prezident však trval na svém pojetí demokratických zásad a vylučoval, že by u nás jakékoliv německé hnutí mohlo být stejně nebezpečné jako se už celé dva roky projevovalo v sousedním Hitlerově Německu. Kromě toho projevoval i značnou důvěru k samotnému Henleinovi a oceňoval jeho spořádanou kantorskou povahu, která dbá o čest. Když pak 19. května 1935 ve volbách získali henleinovci jeden a čtvrt milionu hlasů a stali se tak prakticky nejsilnější stranou v republice, nastalo velké zděšení. Jen Masaryk zůstával v této věci poměrně klidný a jeho syn Jan měl dokonce prohlásit, že je mu Henlein milejší než leckteří čeští politici, jak to zaznamenala Anna Gašparíková-Horáková.

Tento neblahý stav Masarykova čtvrtého prezidentství trval tedy téměř jeden a půl roku a i když ve druhé polovině roku 1935 Masaryk sám a hlavně obě jeho dcery přestali klást odpor k abdikaci, vstoupila do hry otázka nástupnická, což oddálilo skutečný odchod Masarykův až na 14. prosince teď před 70 lety.

V prohlášení přečteném kancléřem Šámalem je ona známá věta: "Budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete", ale dobový tisk zamlčel, že první slova, která po abdikaci pronesl sám Masaryk, byla v řeči, v níž se mu po mrtvici nejlépe mluvilo. Ta slova zněla: "So I´am free." A k tomu ještě dodal: "Fine."