Schengen na pozadí evropské minulosti

Kdykoli jsem měl v devadesátých letech příležitost překračovat ve vnitřním prostoru Evropské unie některou hranici, třeba německo-francouzskou, na Rýnu, vždycky jsem měl zvláštní pocit, když jsem míjel opuštěné budovy hraničních přechodů. Jejich prosklená průčelí byla definitivně osleplá nánosy prachu, ale já je stejně míjel krokem, s jakousi zbytečnou stísněností, která se ovšem prudce měnila v uvolnění a tichou radost, jakmile jsem si uvědomil, že míjím jen pomníky evropské minulosti. A že asi také míjím předobraz naší budoucnosti. Vydrželo mi to dodnes, přesto, že kolem těch zrušených hraničních přechodů jezdím dost často.

Schengen je pro mne - možná i pro vás - právě tenhle pocit. Ale nejenom pro mne a pro vás. Vžijte se do pocitů těch Němců a Francouzů, pro které nejsou dvě světové války minulého století jen látkou ze školního dějepisu, ale těžkým úsekem vlastního života nebo života rodičů a prarodičů. Jejich pocity na zrušené hranici, která je po věky oddělovala od odvěkých nepřátel na druhé straně Rýna, jsou určitě jiné než moje, ale možná jsou ještě hlubší než moje. Nebo byly. Protože Schengen se pro Němce na jedné straně, a Belgičany, Francouze, Holanďany na druhé, změnil už před lety ve všední realitu a oni už ho přestali vnímat jako kontrast s minulostí. Přestali mít ten zvláštní pocit pokoření před plotem, který odděluje, přestali mít potřebu hradby, která chrání.

To, že ten pocit přestali mít, není špatně! Naopak, je to dobře. I já bych se ho chtěl co nejrychleji zbavit. Že už se tak stalo, to poznám tehdy, až při jízdě kolem zaprášených a osleplých oken bývalých hraničních přechodů přestanu zpomalovat víc, než mi přikazují dopravní značky.

Někdo jiný, někdo mladší může vstup do schengenského prostoru vnímat méně pateticky, než ho vnímám já díky všem těm radikálním proměnám poměrů v Evropě, které se odehrály za mého života. Můj otec také cestoval bez pasu, víz a výjezdní doložky. Za druhé světové války. Když ho převáželi z terezínské Malé pevnosti do věznice v Drážďanech, odtud do polského Gollenowa, zpátky do Německa, do věznice ve Waldheimu, znovu do Malé pevnosti a odtud do německého koncentráku ve Flossenbürgu.

V téže době cestovaly po Evropě i armády. Z Německa do všech směrů a ze všech směrů opět k Berlínu. Z mapy přitom mazaly celé vesnice i velkoměsta. To připomínám jen proto, abych pojem Schengen dostal do širších souvislostí.

Když ovšem zabrousím ještě dál do minulosti - do té, kterou už opravdu známe jen z dějepisu - musím naopak uznat, že Evropou cestoval bez problémů kdekdo. Například krajánci. Samozřejmě, že úplně jinak než armády, vězňové nacismu a "totálně nasazení" (tj. občané okupovaných zemí zavlečení do Německa na nucené práce). Krajánci překonávali pěšky obrovské vzdálenosti, získávali zahraniční zkušenosti velmi podobně tomu, jak je dnes - díky například programu EU Erasmus - získávají studenti.

Svobodný pohyb po Evropě už tu byl. Jen nám, dnešním středoevropanům, nedávné nešťastné kapitoly našich dějin pořád ještě deformují pohled na okolní Evropu. Je pro nás dodnes cizím zahraničím; víc cizím, než byla pro ty české krajánky nebo třeba pro šumavské šumaře. Kdybych chtěl trochu vtipkovat, mohl bych říct, že Švanda dudák by možná měl co říct i ke členství Turecka v Evropské unii.

Svoboda pohybu vědců a umělců, také není novou vymožeností, výdobytkem naší doby. Takový Paracelsus, autorita středověkého léčitelství, původem Švýcar, zanechal svou stopu na mnoha místech Evropy od Vídně po Štrasburk; Kopernikovo jméno jsem našel na čestném místě na seznamu učenců boloňské univerzity; Václav Šašek z Bířkova doputoval v 15. století "z Čech až na konec světa"; působení Dána Tycho de Brahe nebo Němce Keplera v Praze také nemusím připomínat. A co třeba stavitelé chrámů či paláců? Evropa jim prostě patřila. Jejich díla jsou vizitkami měst, v nichž oni sami byli jen přechodnými hosty.

S oblibou uvádím jako příklady evropské integrace Mozartovy opery - zpívané na italská libreta, s příběhy ze Španěl či z Francie, a uváděné v premiérách jednou ve Vídni, jednou v Praze.

Stojí zato si teď, když se nám s takovou slávou otvírá schengenský prostor, připomenout, že práce, hlavně tvůrčí práce, věda a umění, se v různých epochách evropské minulosti šířily, a jejich tvůrci se po Evropě pohybovali, aniž jim hranice příliš stály v cestě. Díky jim je Evropa už po mnoho staletí něčím víc než stránkou v zeměpisném atlasu. Je v mnoha ohledech už dávno jednolitým pojmem.

Schengen je samozřejmě krok kupředu, ale také návrat k tomu nejlepšímu v evropské minulosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .