Sarkozyho reformní nálet

Když Nicolas Sarkozy získal i většinu v Národním shromáždění, nasadil ve své reformní politice obdivuhodné tempo. Jeho taktikou bylo a stále dosud je každý den přinášet novou iniciativu nebo alespoň novou událost, každý den zahájit a také vybojovat třebas i jen malé vítězství. Sarkozyho přezdívka "hyperprezident" je vskutku zasloužená. Jakoby svou ohlášenou ofenzívu nevedl na jednom pečlivě vybraném místě, ale po celé bitevní linii. Během léta to bylo ještě snadné, protože v období prázdnin se Francouzové politikou příliš nevzrušují a navíc nového prezidenta chránila tradice "sto dní milosti", které jsou dopřány každému politikovi, který nastupuje do nového úřadu. Ještě na začátku září se zdálo, že stav milosti se daří prodlužovat, zvláště proto, že levicová opozice se nedokázala ani vzpamatovat ze své volební porážky, ani vybřednout ze svých vnitřních sporů. Za kulisami úspěšně hraného kusu bylo však možno čím dál tím častěji zaslechnout otázku: Kdy přijde chvíle skutečné politické zkoušky? Všeobecně se předpokládalo, že ta chvíle nastane, až se Nicolas Sarkozy pustí do střetu s odbory, až se pokusí sáhnout na některá letitá privilegia zaměstnanců především v těch sektorech, kde má ještě silný nebo většinový podíl stát. Když prezident poslal do Národního shromáždění zákon, který má za cíl srovnat podmínky odchodu do důchodu, na jeho podporu si vybral argument, který jakoby vyčetl přímo z hesla Francouzské republiky. Jestliže vedle svobody a bratrství má platit také rovnost mezi občany, potom není důvod, aby například železničáři odcházeli do důchodu dříve než jiní zaměstnanci - tím spíše, že dnes strojvůdci a jejich pomocníci pracují za zcela odlišných podmínek, než když přikládali pod parní kotel uhlí ručně lopatou. Racionální argumenty však dobře znějí těm, kterých se netýkají, proto je odmítají ti, kteří by měli přijít o výhody, na něž jsou v některých případech zvyklí dokonce po generace. A protože takových ve Francii není málo, dokáží dát najevo svou váhu. Před dvanácti lety tato váha zlomila vaz vládě premiéra Alaina Juppého, když se na týdny zastavila železniční doprava v celé zemi. Nedopadne Nicolas Sarkozy stejně? Nemusel by. Od podzimu 1995 má Francie za sebou dvanáct let, kdy se jí příliš ekonomicky nedařilo. Kvůli této zkušenosti také mnoho Francouzů a Francouzek dalo v prezidentské volbě Nicolasovi Sarkozymu svůj hlas. Proto také, když 18. října železničáři vyhlásili svůj první stávkový protest, nezískali si podporu většiny veřejnosti. Odborové centrály se přesto nevzdávají a další stávku chystají už na 13. listopadu a vyhlídky, že by tentokrát mohla být podpora větší, nejsou malé. Prezident ve své hyperaktivitě přehlédl pro něj nepříjemný souběh událostí. K jeho ambiciózním projektům patří reforma státních institucí a v ní má důležité místo i silnější úloha hlavy státu. Tento posun rozčiluje především opozici, veřejnost už méně. Sarkozy měl i dobrý úmysl přinést více průhlednosti do hospodaření Elysejského paláce, protože prezidentský úřad si dosud může pro své účely takříkajíc vypůjčovat z rozpočtu některých ministerstev. Tento propletenec chce Sarkozy zjednodušit tím, že oněm ministerstvům se částky na příslušné výdaje odeberou a objeví se v rozpočtu hlavy státu. Do novinových titulků a do řečí u sklenky pastis se tento posun promítne jednoduše: My máme šetřit a v Elysejském paláci si budou přidávat! Nejen to. Vyšší má být i plat hlavy státu, a to dokonce dvojnásobně. Ve vzrušené debatě nikdo nechce slyšet vysvětlování, že se na oplátku mají omezit nejrůznější dosud tajné, nekontrolovatelné fondy. Dojem na veřejnost stěží mohl být horší. Nicolase Sarkozyho čeká bouřlivý podzim. Ještě může doufat, že se jeho celoplošná ofenzíva nezastaví. Už ale také poznal, jak vojevůdce může někdy citelně poznamenat i zdánlivě zanedbatelná šarvátka. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .