Sámské národní obrození
Říká se, že když Bůh stvořil Laponsko, musel dodatečně ještě stvořit komáry, aby nevznikla konkurence nebeskému ráji.
Nespoutanou krajinu za polárním kruhem, kterou mnozí považují za poslední divočinu Evropy, obývá jedinečný národ se svébytnou kulturou – Sámové.
Původní obyvatelé
Sámové, známí také jako Laponci, což je ale pejorativní označení tohoto etnika, jsou původními obyvateli Fennoskandinávie, tedy oblasti rozkládající se od severního Norska, Švédska a Finska po poloostrov Kola v Rusku. Celkově se jejich počet odhaduje přibližně na 75 000, přičemž asi 40 000 z nich žije v Norsku. Mluví sámskými jazyky, kterých je v současné době devět. Podobně jako finština patří tyto jazyky do skupiny ugrofinských jazyků.
Sámská kultura byla založena na pasteveckém způsobu života a dodnes se chovu sobů věnuje asi 10 % sámské populace. V průběhu historie však bylo toto etnikum potlačováno jak v oblasti svých kulturních projevů, tak i v právu na užívání vlastního jazyka. V polovině 20. století se sámské jazyky ocitly na pokraji zániku, a proto je jejich současná revitalizace téměř zázrakem moderních severských dějin.
Norvegizace
Ze školních lavic všichni dobře známe, co to byla germanizace a jakou práci vykonali čeští obrozenci pro záchranu českého jazyka a kultury. Podobný boj museli svést i Sámové s norskou společností. Politika asimilace sámského obyvatelstva, známá jako norvegizace, byla uplatňována zhruba od poloviny 19. století až do 60. let 20. století. V 19. století se začalo s touto politikou kvůli tehdy modernímu norskému nacionalismu, rasistické ideologii a populárnímu „vědeckému“ názoru sociálního darwinismu, jenž ve své hierarchii ras a kultur odsunul Sámy na okraj společnosti.
Cíl norvegizační politiky byl jasný – odnaučit Sámy mluvit jejich vlastním jazykem. A jaká byla cesta této politiky? V podstatě stejná jako za dob germanizace v českých zemích, začínalo se od nejmladší generace.
Vyučovacím jazykem byla pouze norština, ale oproti germanizaci byla asimilační politika v Norsku v některých obdobích ještě tvrdší. Děti si kupříkladu nesměly povídat sámsky ani o přestávkách a učitelé to přísně hlídali. Dokonce i dostávali příplatek podle toho, kolik žáků naučili mluvit norsky. Při tehdejších nízkých učitelských platech to byl samozřejmě velmi vítaný bonus. Sámština byla prokletým jazykem. Ani rodiče si nepřáli, aby děti mluvily sámsky, a to z prostého důvodu - nechtěli totiž, aby se na jejich děti pohlíželo svrchu a aby byly znevýhodňovány stejně jako oni. Výsledkem bylo, že se mnoho Sámů snažilo zakrýt svůj původ.
Boj za sámská práva
Sámové si však získali pozornost v letech 1979-1981 během protestů proti výstavbě vodní elektrárny na řece Alta. Spolu s ekologickými aktivisty bojovali proti vybudování přehrady, která by navždy změnila tamější krajinu, kterou Sámové využívali i jako pastvu pro svá sobí stáda. Demonstrace ani hladovky nakonec sice výstavbě nezabránily, ale sámská problematika se v této době dostala do společenské i politické diskuse.
Sámové pak v boji za svá práva dosáhli řady úspěchů. V roce 1986 si ustavili vlastní vlajku a hymnu, o tři roky později byl v Norsku založen i sámský parlament sídlící v Karasjoku. Tato instituce sice nemá zákonodárnou moc, ale stará se o rozvoj sámské kultury a jazyka a funguje také jako poradní orgán norského parlamentu.
V oblastech, kde žije sámská většina, je severní sámština uznána jako úřední jazyk rovnoprávný s norštinou. Sámové dnes mají své vlastní rádiové stanice, televizní programy, v sámštině vychází také mnoho tiskovin a probíhá v ní školní výuka. V roce 1989 byla dokonce založena první sámská vysoká škola (Sámi allaskuvla), jež má za cíl vychovat inteligenci, která se bude zabývat sámskou problematikou.
Sámové jsou na své kulturní dědictví velmi hrdí. Jejich způsob života však rozhodně není staromódní. Jsou to moderní lidé využívající vymožeností 21. století, kteří se také otevírají ostatním kulturám. Třeba joik, tradiční sámský zpěv, dnes dostává úplně jiný rozměr s moderními západními žánry od jazzu přes rock až po hip hop. Rozvíjí se také sámská literatura, jejímž dosud největším úspěchem je získání prestižní Literární ceny Severské rady v roce 1991, kterou obdržel Nils-Aslak Valkeapää za dílo Slunce, můj otec (Beaivi, Áhčažan).
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
