Sajgy znovu v ohrožení

19. září 2005
Sajga tatarská na snímku z chomutovského zooparku

Sajga (Saiga tatarica) patří k nejpozoruhodnějších kopytníkům stepních oblastí Eurasie. V minulosti byla na rozsáhlém území od Volhy po Kazachstán rozšířena subspecie Saiga t.tatarica , druhá subspecie Saiga t. mongolica žije v Mongolsku.

Sajgy byly odedávna vyhledávanou lovnou zvěří. Po rozšíření střelných zbraní byl tento kdysi velmi hojný druh na přelomu 19. a 20. století téměř vyhuben. Ve 20. letech 20. století žilo na území tehdejšího sovětského Ruska už jen několik tisíc sajg. Po vzniku Sovětského svazu byl lov sajg zcela zakázán a jejich stavy se začaly postupně zvyšovat takže od počátku 50. let byl znovu povolen regulovaný lov. Až do rozpadu SSSR v roce 1992 byla budoucnost sajg zajištěna poměrně účinným systémem centralizované ochrany přírody a nelegálního odstřel neměly na populace těchto zvířat zásadnější vliv. V následujících létech došlo v nástupnických státech k rozpadu infrastruktury a zhoršení ekonomické situace, což se záhy projevilo i v ochraně přírody. Většina obyvatel ztratila zaměstnání i všechny sociální jistoty. Jedním z mála zdrojů obživy se zejména v Kazachstánu a v kalmycké oblasti Ruské federace stal organizovaný i nekontrolovatelný ilegální lov sajg. Zatímco profesionální lovci místy do určité míry dodržovali určité etické zásady, pytláci neberou ohled ani na březí samice. Všichni se ovšem zaměřují na samce, jejichž rohy jsou důležitou a ceněnou surovinou pro výrobky tradiční čínské medicíny.

O rozšíření sajg v Mongolsku v minulosti nejsou téměř žádné údaje, ale i tady, i když se zdá, že jejich početnost prozatím dramaticky neklesá, jsou obě populace málopočetné (dohromady mají jen něco kolem 3 tisíc jedinců) a tedy zranitelné už proto, že zde neexistuje žádná účinná ochrana proti pytlákům.

V současné době je celková populace sajg na území někdejšího Sovětského svazu tvořena čtyřmi oddělenými subpopulacemi - jedna obývá území kalmycké oblasti Ruské federace a tři žijí v Kazachstánu. Populaci mongolské subspecie tvoří stáda zdržující se v oblasti Mankhanu a stáda z tzv. Shargyn Gobi. Odhady početnosti sajg v Mongolsku v posledních letech vycházejí ze sčítání za pomoci terénních aut, naproti tomu v Rusku a Kazachstánu mají vědci údaje získané z mnohem přesnějšího dlouholetého leteckého sčítání metodou transektů a snímkování. Sčítání probíhalo v Kazachstánu vždy v dubnu a v Kalmycké oblasti s červenci a srpnu, tedy v čase kdy se sajgy shromažďovaly do obrovských migračních seskupení. Výsledky dvacetiletého sčítání jsou víc než výmluvné. I když v jednotlivých časových údobích docházelo k značným výkyvům v početnosti sajg , ve všech sledovaných lokalitách je patrný dramatický pokles stavů v letech 1998-2000, které se pohybují mezi 15-20% stavů z 80. let 20. století. Pozorování v minulosti ukázala, že velký vliv na populační dynamiku u sajg mají klimatické podmínky, zejména průběh zimy, který ovlivňuje i počet dvojčat ve vrhu. Sajgy jsou rovněž velmi citlivé vůči infekčním chorobám a parazitům, ale současný úbytek sajg nelze vysvětlit jinak než jako důsledek intenzivního lovu.

Z údajů je patrné, že populace sajg dokázaly po roce 1992 , kdy byl v postsovětských republikách povolen jejich lov v nebývalém měřítku a zároveň začalo i nelegální vybíjení, po určitou dobu ztráty vyrovnávat. V současné době jsme však svědky začínajícího celkového kolapsu populační dynamiky druhu.Obrovský lovecký tlak je navíc selektivní protože lovci i pytláci střílejí především samce a narušují tak přirozený poměr pohlaví.. Katastrofálních nedostatek dospělých samců s sebou nese snížení natality a stává se tak dalším faktorem urychlujícím zhroucení populace. Mezi samicemi dochází k urputným soubojům o zbylé samce, mění se tedy i přirozené chování v rámci druhu.

Alarmující situace druhu, který se během jednoho století podruhé ocitl v ohrožení vyhubením pochopitelně připoutala pozornost mezinárodních ochranářských institucí. Od roku l996 je poddruh S. tatarica tatarica veden v Červeného seznamu IUCN (Red List) v kategorii tzv. zranitelných taxonů a S. tatarica mongolica v kategorii ohrožených. Vydání Červeného seznamu v roce 2000 však přeřadilo sajgu jakožto druh s oběma subspeciemi do kategorie low risk, údajně proto, že nebyl dostatek objektivních důkazů o rychlém poklesu početnosti sajg v Kazachstánu. Nicméně komise Survival Species Comittee při IUCN trvala na původním zařazení sajgy, přičemž brala v úvahu nejnovější informace ruských a britských odborníků přímo z terénu. Další vydání Červených listů z roku 2002 už sajgu jednoznačně řadí mezi kriticky ohrožené druhy a uvádí, že celková početnost subspecie S .t .tatarica poklesla v zimě 2000-2001 na 50 000 jedinců. Přitom již v roce 1995 byla sajga zařazena do přílohy II Mezinárodní konvence o obchodu s ohroženými druhy zvířat a živočichů (CITES), návrh na zařazení mongolské subspecie S. t .mongolica do přílohy I (to by znamenalo úplný zákaz obchodu s rohy) však neprošel, protože na trhu není dost dobře možné rohy obou poddruhů spolehlivě rozlišit.

Všechna opatření však zůstanou pouhými papírovými proklamace, pokud se nepodaří rychle zastavit vybíjení sajg v příslušných zemích. V roce 2000 sice Kazachstán, jako poslední ze států na jehož uzemí sajgy žijí, přistoupil k úmluvě CITES a teoreticky se tak zavázal k regulaci obchodu s rohy, kůžemi a masem sajg, ovšem je otázkou do jaké míry je vláda vůbec schopna přijatým závazkům dostát. Již v roce 1991 vydala kazašská vláda nařízení zakazující selektivní odstřel samců, v roce 1998 byl zakázán komerční lov sajg v oblasti Betpak-Dala (poté co početnost zdejší populace klesla na 4% stavů z let 1980-90), o rok později v celém Kazachstánu. Podobně by lov zakázán v Kalmykii již v roce 1991, v roce 1996 byl však znovu povolen. Pokud jsou nějaké zákazy dodržovány, pak je to zpravidla jen při komerčním lovu střelnými zbraněmi. Velmi často bývají stáda sajg naháněna do velkých ohrad a tam dochází k největším masakrům.

Do velkého nebezpečí se dostaly i mongolské populace sajg. Mongolsko navíc nemá žádné zkušenosti s centrálně řízeným lovem a oblasti kde se sajgy ještě vyskytují jsou jen obtížně dostupné a tedy i kontrolovatelné. Situaci zde komplikuje nestálá politická situace, časté výměny vlád především změn ve vedení ministerstva životního prostředí, stejně jako naprostý nedostatek financí na ochranu přírody. Nejrůznější mezinárodní ochranářské organizace i odborníci se snaží zabránit nejhoršímu, ovšem masové vybíjení sajg nemohou uspokojivě vyřešit jen zákony a doporučení.

Dokud bude v bývalých sovětských republikách v malých městech a na venkově téměř stoprocentní nezaměstnanost a nepodaří se obnovit hospodářskou infrastrukturu, budou si obyvatelé obstarávat obživu všemi dostupnými prostředky. Za situace kdy v celé Asii stoupá poptávka po rozích sajg, dobře se dají zpeněžit i kůže a maso obohatí domácí stůl, nelze očekávat, že lidé budou chovat jinak. Rohy sajg se hlavně v Číně stávají náhražkou rohů téměř vyhubených nosorožců. Koncem roku 2000 se cena 1 kg rohů sajg na kalmyckém trhu pohybovala kolem 100 US $, přičemž na 1 kg je zapotřebí přibližně 3 párů rohů dospělých samců. Ještě před několika lety byla řada ochránců přírody přesvědčena, že se intenzivní kampaní podaří přesvědčit obyvatele Číny a dalších asijských zemí přesvědčit, aby se vzdali produktů tradiční medicíny vyráběných z těl a produktů zvířat. Záhy se ukázalo, že je to nereálné. Při pobytu v roce 1993 v Pekingu jsem se setkal s několika zoology, jeden z nich pracoval dokonce na ministerstvu životního prostředí a všichni svorně tvrdili, že nejlepší lék proti horečce je prášek z rohů sajgy. Podle zpráv z Číny se na tento preparát upnuly naděje obyvatelstva v souvislosti s epidemií SARS.

Asijské realitě se dokázaly přizpůsobit i mnohé evropské podniky a firmy, které se v Evropě prezentují jako striktní ochránci práv zvířat. Společnost Lufhansa již před lety deklarovala podmínky za nichž je ochotna přepravovat zvířata a odmítá vzít na palubu zvířata v nestandardních transportkách či živočichy kde je podezření na pašování, na druhé straně v nákupním centru Lunfthansa Shopping v Pekingu jsem v roce 1993 viděl celé oddělení, kde bylo možno zakoupit sušená embrya hadů, dráčky létavé, medvědí žluč i zmiňované rohy sajg.

Jaký bude situace v příštích letech dál vyvíjet lze jen těžko soudit. Pokud se podaří v postsovětských republikách stabilizovat ekonomiku a zvýšit životní úroveň obyvatelstva nepochybně se to odrazí v efektivitě boji proti pytláctví. Prozatím tomu nic nenasvědčuje a sajg i nadále velmi rychle ubývá. Spoléhat se na chov v zajetí je nejisté. V zoologických zahradách často trpí parazity, nemocemi zažívacího a dýchacího ústrojí. K nejúspěšnějším chovatelům v Evropě patří ukrajinská stanice Askania Nova, která sajgy chová ve více než 900 hektarovém stepním výběhu, ovšem i tady v posledním desetiletí stavy klesly z někdejších 300 na 100 kusů. V zoologických zahradách je situace ještě horší. Mezinárodní systém evidence zvířecích druhů ISIS shromažďující informace z více než 600 zahrad celého světa uvádí pouze tři zoologické zahrady, které dokázaly dlouhodobě sajgy chovat - Moskvu, Kolín n. R. a Chomutov, celkově je to pouhých 25 kusů. Sajgy jsou v zajetí nesmírně choulostivé a často stačí souhra několika nepříznivých okolností a celý chov zanikne, jak se stalo vloni právě v Chomutově.

Evžen Kůs, ZOO Praha