Roztavení komety v přímém přenosu

Když se na počátku července objevila ve zorném poli koronografů LASCO C2 a LASCO C3 na družici SOHO jasná kometa, nebylo to nic neobvyklého. Družice SOHO má na svém kontě takto od roku 1996 objevených více jak 2000 komet, převážně členek zajímavé Kreutzovy kometární rodiny. Ty jsou známé tím, že v přísluní se pohybují kolem 3 milionů kilometrů od Slunce. Všechny fragmenty pravděpodobně pochází z jediné velké komety pozorované roku 372 před naším letopočtem. Drtivá většina z nich svůj průlet v takové blízkosti Slunce nepřežije. Silný sluneční vítr jejich ledo-prachová jádra doslova roztaví. Poslední léta takové rozpady hojně sledujeme právě pomocí zmíněných koronografů, u nichž malý terčík zakrývá uprostřed pole sluneční kotouč a pomáhá tak sledovat vnější sluneční obálku – slabou korónu. Samotný rozpad komety je však ve velkém množství případů skryt za terčíkem. Letos 6. července se poprvé v historii pomocí družice Solar Dynamic Observatory (SDO) podařilo tento osudný okamžik zachytit přímo.

Jako pára nad hrncem
Kometa se poprvé objevila na snímcích koronografů družice SOHO 4. a 5. července 2011. Jak se blížila ke slunečnímu kotouči, viditelně zjasňovala a zvětšovala svůj ohon. Kdyby v té době nerušil oslnivý sluneční svit, byla by bez potíží patrná na obloze i pouhýma očima. 5. července večer se postupně ztratila za okraji terčíků obou koronografů. Jako mírně protáhlá skvrnka se ukázala na pravém horním okraji snímku jedné z kamer družice SDO snímající naší hvězdu v extrémním ultrafialovém světle. Po 15 minutách se nad ním vypařila. Je to úplně první přímý záznam roztavení komety nad slunečním povrchem v tak vysokém rozlišení a v tak malé úhlové vzdálenosti od Slunce.

Kometa zachycená 5. července kamerou sondy SOHO|foto: NASA

Velké štěstí
Uspět v přímém pozorování roztavení kometárního jádra nad slunečním povrchem není vůbec jednoduché. Rozměry kometárních jader jsou řádově statisíckrát až milionkrát menší než Slunce, takže kdyby se nám promítala před slunečním kotoučem, jen stěží bychom ji i při tak vysokém rozlišení objevili. Měli jsme ale velké štěstí. Díky natočení dráhy komety se rozpad komety odehrál z našeho pohledu ještě mimo sluneční kotouč a v pozadí snímku za kometou je tmavý vesmír. Pomohl také fakt, že kometa svítila v ultrafialovém záření, které detekuje sonda. V něm komety normálně příliš nesvítí. Donutit kometu zářit v ultrafialovém oboru spektra chce notnou dávku sluneční energie a té se komety dostalo jen díky těsné blízkosti u Slunce. Rozpad komety nad Sluncem pořízený družicí SDO můžete shlédnout na videozáznamu.

Stopa rozpadu komety zachycená družicí SDO|foto: NASA

Slunce jako v IMAXu
Hrdinka celého úspěchu, družice SDO, byla vynesena nosnou raketou Atlas 11. února 2010 do tzv. geosynchronní dráhy Země. Pohybuje se tedy po své dráze spolu s rotací Země. Odtud ve vzdálenosti od Země asi 36 tisíc km pozoruje naší mateřskou hvězdu nonstop. Na Zemi pak posílá každých přibližně 10 sekund snímky Slunce v několika oborech spektra, a to v rozlišení, v jakém jsou promítané IMAX filmy. Jejím hlavním cílem je vědcům poskytnout hlubší a detailnější pohled na procesy spojené se sluneční aktivitou, především erupce, koronální útvary, ale také helioseismické vlny. Právě helioseismologie by mohla být důležitým klíčem k přesnějšímu předpovídání kosmického počasí. Načasovaní startu družice přitom umožní ještě jednu věc – ve vysokém rozlišení pozorovat bezprostřední nástup nejbližšího maxima sluneční aktivity předpovídaného na roky 2012 a 2013.