Rozhodnutí o Kosovu ještě letos?

Jedna překážka padla odjezdem bývalého kosovského premiéra Ramuše Haradinaje do Haagu pro podezření z páchání zločinů během kosovské války. Bělehrad totiž do té doby odmítal jakékoli přímé kontakty s kosovskou vládou, protože Haradinaj byl v Srbsku považován za válečného zločince, a v případě, že by se dostal na území pod kontrolou srbské policie, byl by okamžitě zatčen.

Jeho nástupce Bajram Kosumi sice oficiálně nepřijal pozvání srbského předsedy vlády Koštunici k rozhovorům, nicméně se alespoň o podobné schůzce začíná otevřeně hovořit. Oba šéfové vlád se měli setkat v kosovském Prizrenu 25. května, nicméně Kosumi požadoval, aby předtím Bělehrad připustil, že v Kosovu došlo v poslední době k pozitivnímu vývoji v otázce bezpečnosti a ochrany práv menšin. Kosumimu také vadilo, že se na termínu setkání neshodly obě strany, tedy i představitelé kosovské vlády v Prištině a schůzku navrhla jednostranně srbská strana. Jenže to je právě postoj úřadů v Bělehradu, který nechce jednat s druhou stranou jako rovnocenným zástupcem nezávislé země, ale pouze jako s prozatímní vládou své provincie.

Ostatně stejným způsobem se vyjádřil i srbský prezident Boris Tadič, když na návrh kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy ke vzájemnému setkání odpověděl doslova: "Představitelé přechodných kosovských institucí nemají právo zastupovat Kosovo na mezinárodním poli. To by byl nebezpečný precedens." Navzdory těmto slovním hříčkám však k postupnému sbližování stanovisek přeci jen dochází. I když pod tlakem mezinárodní komunity. Dvacátéhosedmého května se totiž bude Rada bezpečnosti OSN zabývat na zvláštním zasedání situací v Kosovu. Hodlá tam posoudit situaci v oblasti dodržování standardů, zejména bezpečnosti a ochrany menšin. Skutečný stav na Kosovu by měl v následujících týdnech zjišťovat na místě speciální vyslanec Rady bezpečnosti. Pokud by seznal nějaká viditelná zlepšení, mohly by rozhovory skutečně dostat zelenou.

Náměstek ministryně zahraničí USA Nicholas Burns ale nechtěl předem specifikovat, zda by jejich vyústěním měla být plná nezávislost, i když to ani nevyloučil. Stále více se začíná hovořit o jakési quasi- nezávislosti, když by na dodržování práv menšin a bezpečnosti měly i nadále dohlížet Správa OSN a v nějaké podobě i vojska KFOR. Dokonce i v Bělehradu, který sice nemá v Kosovu od roku 1999 žádnou faktickou moc už se navzdory dosavadnímu tvrdému odmítání jakékoli zmínky o nezávislosti objevují plány, které se pracovně nazývají "víc než autonomie, méně než samostatnost.

Odborníci na Balkán ale tvrdí, že to je součást politické hry Bělehradu, který si ve skutečnosti přímé rozhovory nepřeji, stejně jako Albánci, kteří jsou k nim nuceni v rámci plnění oněch demokratických standardů, požadovaných OSN.

Do celé záležitosti se teď kromě Spojených států a Evropské unie chce více angažovat i Moskva, tradičně spíše nakloněná Bělehradu. Moskva prý bude v každém případě na straně Srbů. Proč? Podle ruských diplomatických zdrojů jsou mimo jiné úzce provázány záležitosti Kosova a Čečenska. Jinými slovy, čím více ústupků získají Albánci v Kosovu, tím může být v budoucnu podpořen, alespoň podle Rusů, čečenský separatismus.

Je to možná diskutabilní stejně jako plány na rozdělení provincie, které však USA a i OSN zatím odmítají jako spíše nebezpečnou teorii. Mohlo by to totiž podpořit ambice dalších separatistických snah na Balkáně. Albánci by se pak mohli pokusit odtrhnout se od Makedonie a Republika srbská vystoupit z Bosny a Hercegoviny a snažit se spojit s vlastním Srbskem. A to by mohlo znamenat konec napjatého klidu, který v obou zemích panuje.

Všichni se ale shodují, že neřešená budoucnost Kosova by mohla být nebezpečná a pokud by se stav nechal zahnívat, mohla by růst nespokojenost, která by zejména na albánské straně mohla přerůst v ozbrojený pokus o vynucení nezávislosti.

Srbský prezident Tadič nedávno připustil, že o budoucnosti nebudou rozhodovat ani Srbové, ani Albánci, ale především mezinárodní společenství. Jak to na Kosovu dopadne, ukáží příští měsíce. Asi nejrozumnější bude dát provincii více samosprávy, pod dohledem OSN a KFOR, ale ne plnou samostatnost až do doby, kdy se celý region integruje do Evropské unie. To je ale před rokem 2020 velmi málo pravděpodobné.