Rok 2007 Romana Prodiho

S lednem či únorem si prozatím hlavu nikdo nedělá - tak daleko se v dnešní italské politice nedá plánovat. Zní to nadsazeně, ale bohužel to odpovídá pravdě.

Od minulých voleb Prodi vede rozháranou koalici levého středu. V poslanecké sněmovně má celkem pohodlnou většinu, ale jakékoliv hlasování v horní komoře - Senátu - se stává detektivkou s otevřeným koncem. Tam je vládní většina omezena jen na jeden hlas a tak opatření vlády často prošla až díky sedmi tzv. doživotním senátorům jmenovaným výjímečně prezidentem republiky, jejichž věk se pohybuje mezi 80 a 95 lety. Romano Prodi je neustále nucen prostředkovat mezi dvěma protichůdnými tendencemi: na jedné straně je to umírněná a většinová část koalice, která si uvědomuje nutnost nepopulárních reforem, ke kterým Itálii ostatně nutí i Evropská komise a Světová banka. Na druhé straně je to menšinová, ale v parlamentu numericky nezbytná extrémní a komunistická levice, která je proti úsporným opatřením a privatizaci, o sporech v zahraniční politice ani nemluvě. Proto šéf opozice Silvio Berlusconi od počátku parlamentního období pravidelně každý měsíc ohlašoval oficiální pohřeb vlády. Neuvědomil si či spíše nechtěl vzít na vědomí, že právě on je tím jediným tmelem Prodiho vlády. Jeho návrat do vlády je takový strašák, že si v parlamentu vládní centristé i komunisté zacpou oči i uši a hlasují společně.

To je přesně to, co pravicová Národní Aliance a Křesťanští demokraté Berlusconimu vyčítají a říkají, že je třeba změnit taktiku a že musí uznat, že se někde dopustil chyby. To ale magnát nepřipustí, takže i v opozici došlo k hlubokým rozporům a pravicová koalice se v podstatě rozklížila. Situaci nadále komplikuje nervozita všech malých stran - jak na levici tak na pravici. Vzhledem k tomu, že volební zákon, který Berlusconi prosadil v parlamentu před dvěma lety právě způsobil tuto chaotickou situaci, skupina právníků a politologů předložila návrh na zrušení části tohoto zákona. Podle italské ústavy postačí 500.000 podpisů, aby se o něm hlasovalo v referendu. Podpisů bylo shromážděno více než 800.000 a tak by se na jaře mělo konat referendum. V případě, že návrh projde, bude pozice malých stran silně ohrožena. Jediným způsobem jak se mu vyhnout je schválit v parlamentu nový zákon. Tam je v současné době přes 15 stran a nalézt dohodu je mimořádně obtížné i pro tak zkušeného politika jakým nepochybně je Romano Prodi.

Italští občané jsou však celou situací unaveni a nikoho nepřekvapilo, když před týdnem dopisovatel New York Times označil obyvatele Apeninského poloostrova za nejsmutnější a nejpesimističtější v západní Evropě. To je možná přehnané, nicméně i politikové dnes otevřeně přiznávají, že Itálie stále více pokulhává za ostatními zeměmi. Odsud se často závistivě dívají na Německo, kde se podařilo utvořit velkou koalici, která má provést reformy či na Francii, kde prezident Sarkozy chce tyto reformy prosadit jinou formou. V Itálii pro podobná řešení v současné době chybí podmínky. Vzájemná nedůvěra obou táborů je tak silná, že dohoda je velmi obtížná a žádný z politiků nemá dost síly, aby své pojetí prosadil.

Premiér Romano Prodi sice prohlašuje, že jeho vláda byla zvolena na celé pětileté parlamentní období, ale je obtížné, aby překonal úskalí, která ho čekají v nadcházejícím roce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .