Rok 2007, kdy Evropa udělala "slepičí krok"

Od ledna, kdy se kancléřka země předsedající v té chvíli Evropské unii, Angela Merkelová, podjala úkolu dokončit proces institucionální reformy Unie. Ten předtím už jednou téměř ztroskotal na dvou záporných referendech o textu evropské ústavy. Dva roky pak trvalo ochromení, které Evropskou unii téměř vyřadilo ze hry na světové politické scéně a nutilo ji zabývat se skoro výlučně sama sebou. Teprve podpis lisabonské smlouvy na konci roku 2007se dá konečně označit za překonání dvouleté křeče. Ten první slepičí krok se může stát mílovým, pokud ho znovu nezmaří - jako minule - proces ratifikace. Má-li se Evropská Unie znovu zařadit mezí aktéry globální politiky, což dluží nejen lidem ve svých členských státech, ale všem, kdo na této planetě touží po vyváženosti světové politické scény, měla by už v této chvíli okolní svět ujišťovat, že řešení vnitřních problémů má opravdu za sebou, a že ratifikace nové evropské smlouvy nebude dalším kamenem úrazu. Pokud opravdu nebude, je rok 2007 možné hodnotit jako rok úspěšné rehabilitace myšlenky evropské integrace a jako rok návratu Evropy na světovou scénu.

Nebyl to ani hladký ani přímočarý návrat. Dá se říci, že Evropa, tedy Evropská unie, se nejdřív musela podrobit jakési důkladné zdravotní prohlídce a revizi svých fyzických možností. Je to přece jen organismus o sedmadvaceti srdcích. A ta bijí v nestejném rytmu, což je v mezinárodněpolitické aréně značný handicap.

Omluvte mé metaforické vyjadřování. Chci jen nějak názorně dospět k závěru, že sedmadvacetičlenná Evropská unie překonávala během roku 2007 jak momentální krizi, tak vrozené vady. Dokázala to vše překonat přesto, že německá kancléřka byla v samém počátku svých jednání nucena měnit plán i cíl. Zpočátku chtěla křísit původní návrh evropské ústavy, protože ten už ratifikovalo osmnáct vlád a další tři, čtyři s ním předběžně rovněž souhlasily. Ale v Praze, kterou si vybrala pro zahájení rozhovorů, zjistila, že tato cesta je neprůchodná, neboť vlády Česka, a také Polska, které český prezident navštívil těsně před jednáním s Merkelovou, považují návrh ústavy za mrtvý text. Stejné stanovisko mohla kancléřka očekávat také v Londýně. K její cti je třeba říci, že osvědčila diplomatickou virtuozitu a pevnost nervů, když dokázala přivést sedmadvacet vlád k přijatelnému kompromisu. Rok 2007 ukázal, že těch sedmadvacet srdcí přece jen bije pro jednotnou Evropu. I když některá vykazují podezřelou arytmii.

O roce 2007 se také dá říci, že Evropa našla v jeho průběhu své nové vůdčí osobnosti. Je tu znovu několik politiků, kteří jako kdysi Kohl a Mitterrand ztotožňují osud svých národů s osudem integrované Evropy. Ne proto, že by jim šlo méně o vlastní národy než o ideu evropské integrace, ale prostě proto, že osud evropských národů je opravdu stále víc a víc závislý na osudu jejich společné struktury, EU, a tito politici už to vzali na vědomí. Je to realita, s kterou jsme my všichni v malé Evropě konfrontování od chvíle, kdy se po pádu železné opony, začal utvářet svět globálních fenoménů, nových globálních rizik, nových ekonomických obrů, nových konfrontací a v poslední době i nových polarizací. Je to realita která klade na politiky evropských národních států, malých právě tak jako velkých, nároky, jaké jejich předchůdci neznali. Kontinentální struktura, jakou představuje Evropská unie, se v těchto podmínkách neobejde bez výrazných politických osobností evropského formátu, schopných vzbudit důvěru všech a sjednocovat. Během letošního roku si renomé takové osobnosti získala Angela Merkelová, podle mne i portugalský premiér José Sokrates, a rád bych k nim přiřadil - i když s tím trochu váhám - i problematického, těžko předvídatelného Nicolase Sarkozyho. Vstoupil konec konců oběma nohama do evropské problematiky přímo v den své prezidentské inaugurace - to stojí zato připomenout - ráno složil slib v Elysejském paláci, odpoledne už byl u Angely Merkelové v Berlíně. Krom toho bych řekl, že právě jeho originální požadavky na změny v základních politických a ekonomických tezích integrované Evropy, dosvědčují zájem o budoucnost evropské struktury, ač má leckdo tendenci vykládat je jako zájem o zachování francouzských pozic uvnitř Evropské unie. Za Evropu jako celek se podle mne zasloužil také současný předseda Evropské komise José Barroso.

Během toho téměř celoročního jednání o obsahu lisabonské smlouvy se také pozoruhodně otupily hroty některých zpočátku rezolutních gest, kterými odpůrci prohlubování evropské integrace útočili na jednotlivé formulace nové reformní smlouvy. S textem přijatým v Lisabonu se nakonec ztotožnili všichni. Vždyť ho konec konců také všichni podepsali. A zapsali tak rok 2007 do historie evropské integrace jako rok vzkříšené naděje, rok vcelku úspěšný, rozhodně nepromarněný.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .