Rok 1968, Rusko a Gruzie
Původně se zdálo, že Rusko nebude nijak zvlášť připomínat výročí svého nehorázného postupu vůči Československu před 40 lety. Rusko se taky oficiálně ke své "sovětské" minulosti nevyjadřuje, protože dobře ví, že jakoukoli připomínkou mu hrozí otevření bezedné Pandořiny skříňky, skrývající nekonečnou řadu zločinů a zvěrstev ze 70 - letých dějin Sovětského svazu.
Konkrétně se taky k výročí Pražského jara z ruské strany nic podstatného neozvalo. A přesto se ruská brutalita, která byla základem sovětské intervence vůči československému pokusu o polidštění diktatury, neudržela, aby se nepřipomněla způsobem zcela typickým.
Ne že by byl gruzínský prezident nějak zvlášť šikovný politik, hodný obdivu. V ošemetné situaci, která na jihu Kavkazu panuje a která konkrétně v jeho zemi vyžaduje státnickou citlivost a - v dobrém slova smyslu - politikářskou zručnost, se počátkem srpna zachoval jako slon v porcelánu. Na ruské provokace v Jižní Osetii zareagoval ozbrojenou silou, což byla pro Moskvu neobyčejně vítaná záminka k demonstraci svého velmocenského rozměru. A najednou tu zase byl rok šedesátý osmý.
Ruské tanky se proháněly po cizím území jako po svém. Stejně ušmudlaní vojclové na nich posedávali s chmurným obličejem nevědomých kmánů. A ze všeho čišela velmocenská arogance, plynoucí rovnoměrně z nutkání předvést světu svou sílu a z nejistoty nevítaného agresora, který tuší, že svou brutalitou nic neřeší.
V tom se ovšem - v zásadě - letošní ruská vojenská demonstrace liší od srpna 1968. Tehdy Brežněv a Grečko věděli, že jim jejich nehoráznost ve světě projde a že právě ona je jediný způsob, jak odsunout hrozící rozpad sovětského impéria. Taky se jim to - i z mnoha dalších světově-politických důvodů - na dalších dvacet let podařilo. Putin - protože Medvěděva můžeme jako jeho posluhu nechat stranou - to má dnes podstatně složitější. Bystří komentátoři postřehli, že Rusko je na tom dnes v politicko-psychologickém rozměru podobně jako Německo po první světové válce.
Rusko prohrálo válku, které se říká studená, která ale měla všechny znaky války horké a také její význam a také její důsledky.Všude kolem Ruska jsou vítězové, kteří se osvobodili od sovětské velmocenské nadvlády, nebo někdejší zaostalé megastáty, ze kterých se nezadržitelně stávají politicko-ekonomické velmoci. Sovětský svaz dlouho ovládal například Čínu a svým způsobem i Indii. Z těchto plno - nebo polovazalů se ovšem v poslední době stávají rovnocenní nebo perspektivně i nadřazení rivalové. Rusko je z toho rozladěné a nervózní, rostou v něm pocity méněcennosti a z toho také tendence k excesům i v tak jakoby nevinných situacích jako je konflikt s malou zakavkazskou krajinou.
Rusko má potřebu předvádět sílu všude, kde se mu to nabízí. Nepochybně ho k tomu silně ponouká i pošramocená pověst Bushovy Ameriky, která ani v příštích prezidentských kandidátech nenabízí žádnou velkou naději na působivé charisma, jež by rozkolísaný svět tak rád přivítal. A podobně se pokouší využít evropské nerozhodnosti k účinnému sjednocení, kterému ovšem zároveň takovým jednáním, jaké předvedlo na Kavkaze, jen napomáhá.
Neobvykle rychlá dohoda Polska, Ukrajiny a pobaltských států ve věci solidarity s Gruzií překvapila nejen Moskvu, ale i českého prezidenta, který se k ní odmítl připojit a označil ji za součást "módní vlny", označující - podle něho - Rusko za zlé a Gruzii za zlatou. Je - mírně řečeno - s podivem, že právě prezident státu, který si zrovna připomíná výročí imperiálního násilí ze stejného zdroje, nachází pro jeho dnešní projevy formulace až skoro omluvné. A cvičí si řečnické svaly na fatální naivitě gruzínského prezidenta.
Ve světových médiích ovšem nezůstává Československo v těchto souvislostech zapomenuto. Je hodné pozornosti, že se nepřipomíná jen rok 1968, gruzínským případem náležitě zaktualizovaný, ale velmi naléhavě i rok 1938. Moskevské hrátky kolem gruzínských okrajových území nápadně připomínají Hitlerovo žonglování se sudetskými Němci, které bylo jen přípravou brutální vojenské agrese proti malému sousedu.
České republice je tohle všechno - zdá se - v jejím soudobém rozpoložení lhostejné. Občanské vědomí se extrémně pragmaticky věnuje směnnému kursu koruny a pro obveselení privátním aférám Helenek a Karlů. Česká vláda sice na rozdíl od prezidenta stručně - až skoro formálně - "vyjádřila znepokojení" nad situací kolem Gruzie včetně mírné kritiky ruského postupu. Ale k rozhodnému postoji vůči imperiální aroganci se zatím neodhodlal nikdo. Je na pováženou, jak bezstarostně se česká vládní garnitura nepřipravuje na nezadržitelně se blížící předsednictví v Evropské unii. Přímo se nabízelo, aby se česká vláda zjevně připojila k francouzskému prezidentovi, současnému předsedovi unie, když v Moskvě intervenoval za okamžité přerušení válečných akcí.
Měla k tomu navíc průkaznou legitimaci právě v symbolice nadcházejícího výročí sovětské agrese vůči Československu, která se v ničem nelišila od současného postupu Ruska vůči Gruzii.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.