Robert Schuster: Německý rozpočet je opět přebytkový. I kvůli neochotě investovat

Bundestag
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bundestag

Objeví-li se v těchto dnech v některém ze sdělovacích prostředků záběr německého ministra financí Olafa Scholze, většinou zachycuje šéfa státní poklady se širokým úsměvem.

Není se čemu divit. Německý rozpočet vykázal popáté za sebou dvouciferný miliardový přebytek. Za nedávno skončený rok 2019 to bylo plných devatenáct miliard eur. Ukázalo se tak, že navzdory zhoršeným výhledům německého hospodářství, výnosy z daní z příjmů zatím zjevně neslábnou a do rozpočtu proudí stejně silně jako v minulých letech. Děje se tak navzdory předpovědi právě ministra Scholze ze začátku loňského roku, kdy soustavně prohlašoval, že „tučné roky skončily“ a bude zapotřebí se o něco uskromnit.

Bylo lépe

Překvapivě dobrá čísla za loňský rok souvisí s několika faktory. Jednak se německému hospodářství vyhnula hospodářská recese, kterou mnozí experti předpovídali. Nebylo proto nutné propouštět a zvyšovat výdaje na podporu v nezaměstnanosti. Nedošlo ani ke tvrdému nárazu v podobě odchodu Spojeného království z Evropské unie bez dohody – to by mělo skoro okamžitý dopad na německý automobilový průmysl. Dalším důvodem bylo, že v rámci eurozóny pokračovala měnová politika vedoucí k velmi nízkým, nebo dokonce záporným úrokovým sazbám a to snížilo výdaje na moření státního dluhu.

Především ale souvisí výrazné plus v rozpočtu s tím, že německá vláda neinvestovala tolik, kolik původně předpokládala. A v tom spočívá dlouhodobé úskalí. Za poslední roky, kdy byl německý státní rozpočet přebytkový, se podařilo spolkové vládě nahromadit rezervy ve výši padesáti miliard eur. I kvůli tomu, že stát nedokázal peníze vyčerpat. Může za to mimo jiné i komplikovaný federální systém, který v mnoha případech brání, aby byly peníze z celostátní pokladny v Berlíně využity v regionech.

Kdo platí, ten rozhoduje

Typickým příkladem může být třeba výstavba nebo modernizace škol, protože na papíře patří školství – počínaje jeho organizací až po zřizování infrastruktury – do působnosti spolkových zemí. A jejich vlády se potenciální „záplavě peněz“ z Berlína často brání mimo jiné i kvůli obavám, že by pak byla uplatňována zásada „kdo platí, ten rozhoduje“. Zpravidla se sice takovéto obranářské reflexy podaří časem překonat, může to ale trvat i řadu let. Takže například škola, kterou bylo kvůli demografické situaci zapotřebí otevřít již před dvěma lety, bude předána do reálného užívání za pět až šest let, kdy už může být situace úplně jiná.

Nové školy nebo silnice jsou projekty, které jsou navzdory všemu relativně bezproblémové a takřka okamžitě viditelné. Německé hospodářství ale čekají v příštích letech zcela zásadní změny a jejich skutečný dopad si dnes dokáže představit jen málokdo. Řeč je o změnách v automobilovém průmyslu spojených s odklonem od spalovacích motorů. A to stejné se dá říct o energetice. To všechno bude něco stát. I tady platí, že například suma na utlumování těžby hnědého uhlí a ukončení výroby energie v uhelných elektrárnách ve výši čtyřiceti miliard eur už byla schválena a nikdo o ní nepochybuje – ani o její výši, ani o tom, že má být poskytnuta.

Robert Schuster

Je ale otázkou, jestli se i tady nebudou opakovat problémy s čerpáním peněz, které jsou v podstatně menším měřítku patrné u zmíněných škol a silnic. Půjde ovšem o kroky, které ovlivní budoucí životy celých generací a výrazně se tak podepíší na tom, jestli budou mít i nadále důvěru v dosavadní systém demokratické politiky s jejími někdy na první pohled zdlouhavými a těžko pochopitelnými mechanismy.

Autor je komentátor Lidových novin

Spustit audio
autor: Robert Schuster|zdroj: Český rozhlas

Související