Robert Schuster: Německo znovu zápasí s ilegální migrací a opakuje staré chyby
Když se v Německu v roce 2016 vzpamatovávali z přílivu několika stovek tisíc běženců, kteří v předchozích měsících dorazili do země, téměř všichni se shodli, že něco podobného se již nesmí opakovat. Tím byly míněny situace, kdy se zdál být proud uprchlíků, převážně ze zemí Blízkého východu, nekonečný.
Úřady v podstatě hned na samém počátku pod jejich náporem rezignovaly, takže nikdo nevěděl, kdo do země přišel, co všechno má nebo nemá za sebou, o jejich skutečné identitě ani nemluvě.
Čtěte také
Sedm let poté sice vypadá všechno daleko organizovaněji, avšak na hlavním problému, že nově příchozích do Německa je příliš, se nic nezměnilo. Nejde přitom o ukrajinské válečné uprchlíky, ale znovu o běžence z Blízkého východu. Opět docházejí ubytovací kapacity, takže pro ně musí být stavěna kontejnerová městečka nebo jim jsou vyčleňovány tělocvičny.
Nespokojenost občanů narůstá, na některých místech už proběhly i první protestní demonstrace. Populisté si mohou mnout ruce, protože kdy jindy může jejich oblíbený argument, že „migranti dostávají od státu všechno a naši lidé nic“ zapustit kořeny v myslích spoluobčanů hlouběji než v aktuální situaci poznamenané zvýšenými životními náklady a strachem o vlastní budoucnost.
Důslednější vyhošťování
Čtěte také
Celá problematika má dvě roviny. První je, dá se říct, čistě technická v podobě nutnosti postarat se o běžence. Dát jim střechu nad hlavou a nějaké elementární zázemí. To zpravidla nebývá zase až takový problém, za předpokladu, že uprchlíci nejsou drženi v příliš velkých počtech na malém prostoru.
V druhém sledu pak jde o jejich budoucí status a tam mohou nastat komplikace. Většina uprchlíků si podá žádost o azyl. Její projednávání může trvat měsíce, ačkoli by to už mělo díky zkušenostem z dřívějška být daleko rychlejší.
Zároveň stále platí, že komu azyl přiznaný není, nemusí se bát, že bude muset zemi opustit. Fakticky se stane tolerovaným běžencem. A v tom právě spočívá největší úskalí. Německá politika nedokázala za celé ty roky vytvořit předpoklady pro návrat odmítnutých žadatelů do zemí původu.
Čtěte také
U mnoha utečenců, i těch potenciálních, tak může vznikat mylná představa, že pokud se nějakým způsobem dostanou do Německa, mají vyhráno a své jisté – bez ohledu na to, zda jim je nebo není udělen azyl. U většinového obyvatelstva to ale vyvolává pocit, že stát a jeho instituce selhávají, když nedokáží uvést do praxe vlastní rozhodnutí, stejně tak, že ti, jimž nebyl azyl udělen, zneužívají velkorysost společnosti.
Oproti uprchlické krizi let 2015 a 2016 je tu přesto patrná jistá změna. Už dávno neplatí, že by kritické hlasy k německé azylové politice pocházely výlučně z prostředí protimigrační pravice. Dosavadní otevřenou politiku vůči běžencům začali zpochybňovat i někteří komunální politici strany Zelených. Jinými slovy zástupci uskupení, jehož představitelé dlouho věřili v možnost fungování multikulturních společností.
Nedávno tito komunální politici vydali společné prohlášení, v němž označují dosavadní přístup k běžencům za chybný, a dokonce za naivní. Vyzvali mimo jiné k jejich daleko důslednějšímu vyhošťování, pokud nedostali v Německu azyl.
Jestli to nakonec povede k nějakým změnám dosavadní praxe, není zatím jasné. Minimálně to ale ukazuje, že obavy z negativních dopadů ilegální migrace už dostihly i část německé společnosti, která si dosud nepřipouštěla, že by s tím mohly být spojeny nějaké problémy.
Autor je komentátor Lidových novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
