Robert Schuster: Německo v roce 2025 aneb Ani nová vláda nedokázala opustit staré koleje
Pokud by se mělo stručně charakterizovat uplynulých dvanáct měsíců v Německu, hodilo by se pro ně konstatování, že to bylo období, které sice zemi přineslo novou vládu, ale problémy zůstaly stejné. Těmi jsou nulový hospodářský růst, propad průmyslové výroby a také vysoké ceny energií, kvůli nimž se řada firem rozhodla přesunout výrobu jinam. A také snižovat stavy zaměstnanců, což zvýšilo náklady na financování sociálního státu.
O tom všem také byla kampaň před volbami do Spolkového sněmu. Volební favorit a lídr křesťanských demokratů Friedrich Merz sliboval, že jím vedená vláda se pustí do potřebných reforem.
Čtěte také
Zároveň se dušoval, že neopustí cestu rozpočtové odpovědnosti. Merz nakonec volby skutečně vyhrál, ale s výrazně horším výsledkem, než mu bylo předpovídáno. Hlavně ale bylo zjevné, že jedinou koalicí, kterou bude následně schopný sestavit, bude spojenectví se sociálními demokraty.
S nimi se, jak ukázaly zkušenosti minulých let, prosazují změny týkající se například sociálního státu, jen velmi těžko. Ačkoli skončili sociální demokraté ve volbách až třetí s historicky nejhorším výsledkem, dokázali využít situace, že Merz neměl na výběr, a tak ho tlačili do kouta.
Třeba požadavkem, že budoucí kancléř musí souhlasit s vytvořením obřího fondu na investice do infrastruktury, což Merz ještě pár dní předtím v kampani odmítal. Zároveň se objevil další problém: Vzhledem k tomu, že ve volbách výrazně posílily radikální síly napravo a nalevo, neměli křesťanští a sociální demokraté v budoucím parlamentu jistou ústavní většinu, ani v případě, že by jim k ní dopomohli Zelení.
Východní Německo
A tak sáhli budoucí vládní partneři po triku, který zaváněl účelovostí. Ještě jednou nechali svolat starý parlament, aby schválil nejenom vznik mimořádného investičního fondu, ale také rozhodl o rozvolnění takzvané dluhové brzdy na financování budoucích obranných výdajů.
Čtěte také
Aby to mohl Merz vůči svým překvapeným a zklamaným voličům odůvodnit, sáhl po argumentační piruetě. Protože ještě byla v čerstvé paměti veřejná roztržka staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, která se odehrála před zraky světové veřejnosti přímo v Bílém domě, odůvodnil budoucí kancléř změnu svého letitého postoje právě měnícím se mezinárodním prostředím.
Merz už tehdy nevylučoval, že se mohou Spojené státy definitivně odvrátit od svých tradičních spojenců v Evropě. V tom mu dal vývoj následujících týdnů v podstatě za pravdu.
Svou koalici sestavil Merz na německé poměry relativně rychle. Do jejího programu prosadil i přes počáteční odpor sociálních demokratů další zpřísnění migrační politiky v podobě možnosti, že budou běženci vráceni už přímo na německých hranicích.
Čtěte také
Samotná volba kancléře v parlamentu, v předchozích desetiletích naprostá formalita, se pro Merze proměnila ve fiasko. Spolkový sněm ho do úřadu zvolil až teprve na druhý pokus. Jako by se tím předznamenalo, že Merzovo působení v čele vlády bude doprovázeno řadou potíží a nejedním klopýtnutím, což se později i potvrdilo.
Přitom se jeho vládě nedá upřít velká snaha. Už brzy po svém nástupu dokázala přijmout některá významná opatření na oživení ekonomiky. Pravdou ale je, že se k nim někdy často spíš jen dokodrcala, než že by šlo o výsledek jasného plánu.
O co rozporuplnější byla vnitropolitická bilance nové vlády, o to víc dokázal hlavně Merz bodovat na mezinárodním poli. Zde byl markantní hlavně rozdíl oproti jeho zdrženlivému předchůdci Olafu Scholzovi. Nový kancléř dokázal relativně rychle navázat elementární osobní kontakt s Donaldem Trumpem.
Čtěte také
V rámci úsilí Evropanů hrát vůbec nějakou roli při jednáních o míru na Ukrajině prokázal Merz několikrát to, čemu se říká „leadership“, přestože nakonec na posledním summitu Evropské unie utrpěl porážku. Nikdo totiž neprosazoval nápad využít výnosy ze zmrazených aktiv ruské centrální banky na finanční pomoc Ukrajině tak intenzivně jako právě Merz.
Nakonec musel dokonce souhlasit s něčím, co jeho předchůdci v čele německé vlády dosud vehementně odmítali: Evropská unie si půjčí na finančních trzích a ručit se za to bude rozpočtem Evropské unie.
Pro rok 2026 je už politická agenda v Německu v podstatě také daná. Kromě horečnatě vyhlíženého oživení hospodářství, a to i vlivem velkého vládního investičního fondu, budou zřejmě hlavním tématem několikery regionální volby.
Hlavně na východě Německa to vypadá nejenom na vítězství protimigrační Alternativy pro Německo, ale v Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku dokonce reálně hrozí, že by po nich mohla vůbec poprvé vést tamní vlády. V obou regionech se totiž může strana stát natolik silnou, že by už nepotřebovala žádného partnera a nebylo by ani možné vytvořit proti ní jinou koalici. A to je představa, na kterou by si asi Německo muselo hodně zvykat.
Autor je editor deníku Právo
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
