Robert Schuster: Merzovo klopýtnutí ukazuje novou nestálost německé politiky

Ačkoli měla Merzova koalice křesťanských a sociálních demokratů většinu dvanácti hlasů, ne všichni zákonodárci budoucího kancléře podpořili.

Čtěte také

Robert Schuster: Těžká hypotéka budoucího německého kancléře Merze

Protože hlasování poslanců bylo anonymní, můžeme pouze spekulovat, kdo a s jakými motivy vypověděl nastupujícímu šéfovi vlády loajalitu.

Z celé záležitosti však vyplývá několik závěrů. Ten první, který asi nejzjevnější, je, že Merzova osobnost budí u některých poslanců koalice zřejmě takovou nedůvěru, že jim stojí za to ho hned na začátku mandátu oslabit. Jestli to bylo směrem ke kancléřovi pouze nějaké varování, nebo s tím bude muset počítat i do budoucna, se teprve ukáže.

Čtěte také

Karel Barták: Merz chce v čele Německa i Evropy rozhodně čelit americkému tlaku

Pro Merze by z toho měla plynout jedna věc: Snažit se komunikovat s poslanci vlastní koalice mnohem víc, než to dělávali jeho předchůdci, kteří tuhle drobnou a namáhavou práci rádi přenechávali šéfům poslaneckých klubů nebo svým pobočníkům. Jedině otevřeným přístupem může Merz získat důvěru vlastních poslanců.

Kdo nemá co ztratit

Druhý závěr by mohl být následující. Merzovo klopýtnutí hned na samém počátku ho sice politicky oslabilo. Na straně druhé ale byla celá jeho dosavadní kariéra plná podobných zvratů a neúspěchů. Stačí si vzpomenout, že potřeboval tři pokusy, aby se vůbec stal předsedou křesťanských demokratů.

Houževnatý Merz se ale dokázal pokaždé chytit a od neúspěchu se odrazit. Jeho vůle dotáhnout věci do konce se ukázala i při zmíněném hlasování. Podařilo se mu totiž dosáhnout, aby opakovaná volba za kancléře proběhla ještě tentýž den, takže nakonec úřad mohl převzít jen s několikahodinovým zpožděním.

Čtěte také

Robert Schuster: Jak 14 tisíc hlasů zachránilo Friedricha Merze

Třetí poznatek je formálního rázu. Podobně jako krátce po volbách v případě hodně sporného změkčení dluhové brzdy, které bylo narychlo schváleno ještě parlamentem ve starém složení, ačkoli ten nový měl už těsně před ustavující schůzí, byla i tentokrát poněkud účelově změněna pravidla hry.

Za normálních okolností by totiž druhý pokus o zvolení kancléře nemohl proběhnout v tentýž den. K tomu bylo zapotřebí změnit za pomoci dvoutřetinové většiny program schůze. Takže obě vládní strany musely znovu oslovit stranu Zelených a nově i postkomunistickou Levici, aby jim pomohly, což se nakonec také stalo.

Křesťanským demokratům přitom stále platné usnesení sjezdu zakazuje spolupracovat jak s postkomunisty, tak s protimigrační Alternativou pro Německo (AfD). Proto si hned pospíšili s ujištěním, že tento zákaz se týká pouze koalic, nikoli ale spolupráce při procedurálních otázkách.

Čtěte také

Robert Schuster: V Německu možná nastupuje kabinet poslední šance

To je ovšem velmi jemná nuance, kterou běžný volič nedocení. Naopak, bude mít pocit, že to bylo účelové a došlo k uplatnění dvojího metru. Křesťanští demokraté by měli tudíž začít přemýšlet nad tím, zda mají podobná omezení ještě smysl.

Čtvrtý závěr je možná nejobecnější. Zdá se totiž, že časy, kdy bývala německá politika synonymem pro stabilitu a vypočítatelnost, je nenávratně pryč. Koneckonců, i pád vlády předchozího kancléře Olafa Scholze loni v listopadu byl svým způsobem něco, co nikdo nepovažoval za možné.

Robert Schuster|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Německá politická tradice i dosavadní praxe, která odjakživa upřednostňovala kompromis před přímou konfrontací, totiž velela k dohodě. Ale k ní neměly tehdejší koaliční strany vůli, stejně tak jako nyní všichni koaliční poslanci, když měli hned napoprvé zvednout ruku pro Merze.

Události posledních ukázaly, že nástup nového kancléře do úřadu je spojen se značnou skepsí. Na druhou stranu i v politice platí, že kdo zdánlivě nemá co ztratit, protože jeho pověst je poškozena, může akorát překvapit.

Autor je editor deníku Právo