Robert Schuster: Díky Angele Merkelové nemusel mít z Německa nikdo strach

8. prosinec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kancléřka Angela Merkelová odchází

16 let je v životě člověka docela hodně. Ve vrcholné politice, kde plyne čas ještě o něco rychleji, to platí možná dvojnásob. Přesně tak dlouho stála Angela Merkelová v čele německé vlády. Zvolením jejího nástupce Olafa Scholze její éra končí. Byla poznamenaná řadou krizí. Zpravidla nebyly domácího, čili německého původu, ale měly kořeny někde jinde.

Přesto na Evropu dolehly a od jejího největšího státu se právem čekalo, že přispěje, pokud ne k jejich řešení, tak aspoň jejich zmírnění. Tak se zrodil mýtus Merkelové coby krizové kancléřky a manažerky.

Čtěte také

Opíral se o nekonečně dlouhé summity s jinými politickými lídry, hodinové telefonáty s prezidenty Ruska a Turecka, Vladimirem Putinem a Recepem Tayyipem Erdoganem.

To byla přesně její parketa, kde dokázala využít jednu ze svých nejsilnějších stránek v podobě houževnatosti a vytrvalosti.

Jinými slovy, německá kancléřka své partnery často v jednání udolala, aby dosáhla nějakého kompromisního řešení. Kompromisy byly vůbec základem její politiky směrem dovnitř Německa i ve vztahu k zahraničí.

Hlavně v posledních několika letech se nejednou ukázalo, že tento politický styl označovaný také jako Merkelovská metoda, má své limity. Hlavně tehdy, pokud partnerovi na druhé straně jednacího stolu chybí ochota ke kompromisům, a naopak jakékoli ústupky považuje za projev slabosti.

Skromnost, smysl pro realismus a povinnost

Pokud byla řeč o krizích, tak kromě světové finanční a ekonomické či hrozícímu rozpadu eurozóny, byla asi největší zatěžkávací zkouškou její kariéry uprchlická krize let 2015 a 2016.

Tehdy Merkelová podcenila, jak moc dlouhou dobu nekontrolovaný příliv běženců dokáže rozdělit německou společnost. Zatímco většinově liberální média její rozhodnutí přijmout utečence chválila, v jejím východním Německu, odkud sama pochází, se naproti tomu stala takřka nežádoucí osobou.

Čtěte také

Při zpětném pohledu na novodobé německé dějiny se dá prohlásit, že každé desetiletí si žádalo jiného lídra: V 80. letech, kdy vrcholila studená válka, byl Helmut Kohl, který neváhal potvrdit západní orientaci tehdejšího Německa, člověkem na svém místě.

Nové tisíciletí zase vyžadovalo někoho, kdo se nebál říznout do zkostnatělých struktur německého sociálního státu, což asi zase nemohl udělat nikdo jiný než sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder.

Akorát, že si možná neuvědomil všechny důsledky. Kromě rozhádané strany po sobě zanechal rozdělenou a rozjitřenou společnost. Bylo úkolem jeho nástupkyně Merkelové vnést do ní zase klid. To se jí pak nakonec podařilo takovým způsobem, že to podle mnohých bylo až moc, a uvrhlo celou zemi do spánku.

Čtěte také

Nyní, když Angela Merkelová odešla do politického důchodu, se mnozí ptají, jestli někdo s jejími zkušenostmi může jen tak jednoduše odejít a vytratit se z veřejného života. Ano, může.

I tady se nabízí srovnání s jejími dvěma předchůdci, kteří vyvolali největší kontroverze po odchodu z politiky – Kohl sponzorskou aférou svých křesťanských demokratů, Schröder svým angažmá v ruských energetických firmách, když se z něj stal nekritický obhájce Kremlu. U obou to vedlo ke znehodnocení jejich předchozích velkých zásluh.

Robert Schuster

Jako určitý politický odkaz zůstane po Angele Merkelové její smysl pro realismus, povinnost, ale také určitá skromnost.

To všechno dohromady vedlo k tomu, že z ekonomicky silného Německa nemusel mít nikdo z jeho sousedů v Evropě nebo partnerů ve světě strach. A to není v této době plné nejistot vůbec málo.

Autor je komentátor Lidových novin

Spustit audio