Robert Schuster: Co chybí současným vztahům Spojených států a Německa
Když před 71 lety vzniklo tehdejší Západní Německo, byla jeho zahraniční politika postavena na třech klíčových pilířích: na úsilí o historické usmíření s Francií; podpoře čerstvě založenému Státu Izrael a především na úzkém politickém napojení na Spojené státy.
V posledních letech ovšem právě pevná vazba na Washington slábne, což možná překvapivě vůbec nesouvisí s osobností stávajícího prezidenta Donalda Trumpa. Aktuální šéf Bílého domu je sice u německé veřejnosti mimořádně neoblíbený, ovšem odcizení mezi Američany a Němci nastalo již daleko dřív.
Čtěte také
Proto možná ani nepřekvapí, jak moc nedávno zaskočila vláda ve Washingtonu tu v Berlíně plány na výraznou redukci amerických jednotek. Na území Německa je jich stále okolo 35 tisíc. Podle informací sdělovacích prostředků chtějí Američané necelých deset tisíc stáhnout a případně poslat na východ a jihovýchod Evropy.
Spekuluje se především o Polsku, ale také o Rumunsku. Německá vláda reagovala na tyto oficiálně dosud nepotvrzené zprávy překvapeně s tím, že s ní prý o tom dosud nikdo nejednal.
Nejde přitom jen o symboliku související s tím, že i díky až čtvrtmilionové vojenské přítomnosti americké armády v Západním Německu během studené války zůstali Sověti v bezpečné vzdálenosti a nesnažili se tam vpochodovat. Kasárny s americkými vojáky představovaly v daných místech i významný ekonomický faktor, když poskytovaly práci i tisícům místních obyvatel.
Princip vzájemné výhodnosti
O čísla týkající se armády šlo ve vztazích mezi Berlínem a Washingtonem i v minulých letech, i když s obráceným znaménkem. Konkrétně o nízkou ochotu německých vlád zvýšit obranné výdaje. Vadilo to již předchozímu demokratickému prezidentovi Baracku Obamovi, který to neúspěšně zkoušel po dobrém.
Čtěte také
S Trumpovým příchodem ovšem rétorika americké vlády adresovaná Německu přitvrdila, postoj Berlína byl opakovaně přirovnán k chování černého pasažéra. Zřejmě tento tlak nakonec přispěl k tomu, že německé výdaje na obranu začaly skutečně mírně narůstat, i když do slíbených dvou procent hrubého domácího produktu, k čemuž se kdysi zavázaly všechny členské země NATO, má ještě dost daleko.
Takže je ve vztazích mezi Amerikou a Německem všechno zase na dobré cestě a vrátí se zpět do oblasti kladných hodnot? Pravděpodobně nikoli. Když nedávno poskytl končící americký velvyslanec v Německu Richard Grenell své poslední velké interview německému deníku Bild, nešetřil velkými slovy. Tvrdil, jak moc mu jeho dvouletá mise v Německu dala, několikrát vyslovit i uznání, jak vláda hostitelské země dobře zvládla koronavirovou pandemii.
Ještě před rokem ale tentýž velvyslanec nediplomaticky hrozil Německu sankcemi prakticky kvůli čemukoliv. Ať už šlo o podporu Berlína pro projekt výstavby ruského plynovodu Nord Stream 2, kvůli tomu, že Němci odmítli vyloučit čínskou společnost Huawei z budování infrastruktury pro mobilní sítě 5G. A stejně tak se Washingtonu nelíbilo, že Berlín dál trval na pokračování dialogu s Íránem ohledně jeho jaderného programu.
Politické spojenectví Washingtonu a Berlína bylo vždycky založeno na principu vzájemné výhodnosti. To vůbec nevylučovalo, že až na několik výjimek se zároveň neslo v duchu vzájemného respektu a s pochopením pro situaci toho druhého. A když už to někde vázlo, hovořilo se o tom v zákulisí. Tato schopnost se ale začala v posledních letech stále víc vytrácet. Namísto toho často přicházela silná slova, která možná měla zakrýt vlastní nejistotu.
Autor je komentátor Lidových novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
