Robert Břešťan: Pomník Horákové a komunistický eklhaft

A to ještě tak trochu natruc, komplikovaně a s přídechem skandálu. Od pomníku své ikony se totiž distancovali političtí vězni. Vadí jim, že na stavbu pomníku finančně přispěli i zástupci komunistické strany.

Není pochyb, že si Milada Horáková pomník zaslouží a je ostuda, že vzniká až takto pozdě - nepočítáme-li tedy její symbolický hrob na pražském Slavíně. Svůj díl viny na tom mají i sami političtí vězni. Podle své předsedkyně Naděždy Kavalírové prý očekávali, že je někdo s nabídkou financí sám osloví. A tak tedy čekali dvacet let, a ono pořád nic...

Na druhé straně jistou logiku tohle trochu naivní očekávání přece jenom má. V historii českých státních rozpočtů se při takzvaném porcování medvěda, i v rámci běžných kapitol, našlo pár milionů na kde co - od aquaparku bez vody, přes podporu golfového klubu po stavbu moderního fotbalového stadionu v kdejakém Zapadákově. Na pomník Miladě Horákové si nikdo nevzpomněl, to hlasy nenese, na to vděčnost nenachytáš...

Na druhé straně se nelze radovat z toho, že Horáková má teď díky finanční sbírce konečně docela důstojnou připomínku a nehledět zároveň na to, jak vše vzniklo. Politickým vězňům se nemůžeme divit, že jim peníze od komunistů přijdou jako eklhaft.

Komunisté na jedné straně pošlou pár tisíc na pomník Horákové, na straně druhé nepřestávají oslavovat Klementa Gottwalda, který se pod její vraždu podepsal. Je to asi tak, jako by sirotek měl být vděčný vrahovi svých rodičů za to, že mu poslal jednorázový příspěvek na byt a stravu.

Že je ke komunistům stále třeba přistupovat ostražitě dokazují výroky pronášené zejména mimo hlavní proud zájmu, na stranických setkáních, mezi svými, ve stranických médiích.

Naposledy se třeba stalinistka a šéfka pražské organizace KSČM Marta Semelová v Haló novinách pohoršovala nad tím, jak se učí a informuje o dějinách 20. století.

"Odmítám tezi, že komunismus je nedemokratický režim. Naopak. Jeho cílem je zajistit důstojný život pro všechny lidi," nechala se slyšet Semelová.

Nelíbí se jí mimo jiné to, že ministerstvo školství k výuce doporučuje "využít například Konfederaci politických vězňů, společnost Člověk v tísni s jeho antikomunistickým projektem Příběhy bezpráví, webové stránky archivu Paměť národa, který společně vytvořily sdružení Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů."

Semelová tyto projekty označuje za pochybné a navrhuje objektivnější instituce. "Ministryně školství Kopicová zapomněla na organizace, které by mohly předložit i jiný pohled na minulost. Třeba Kluby českého pohraničí, mezi jejichž členy je řada bývalých pohraničníků, kteří by mohli vyprávět o tom, co se dělo v 50. letech na hranicích. Zapomněla na Klub Julia Fučíka, který se však zřejmě nehodí, neboť dnes jsou hrdinové vydáváni za zbabělce a vrahy, a vrazi oslavováni jako hrdinové," říká Semelová.

Ještě se někdo diví, že političtí vězni o peníze od komunistů nestojí?

Autor je šéfredaktor ČRo Rádia Česko