Říkal jsem si: Tak teď už můžeš akorát tak skočit pod vlak. Příběh Josefa Rösslera, který se nechtěl stát spolupracovníkem Státní bezpečnosti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Rössler

Dne 13. října 1976 kolem páté hodiny odpoledne seděl hudebník Josef Rössler přezdívaný Bobeš na vyšetřovně Státní bezpečnosti v pražské Bartolomějské ulici.

Bylo mu dvacet let a měl za sebou mnohahodinový výslech. Komunistická policie ho sledovala kvůli „protistátním aktivitám“ (rozuměj: pohyboval se v disentu) a náhodně zjistila, že má doma usušenou marihuanu.

Josef Rössler-Ořovský

Jak se později ukázalo, byla to netoxická odrůda, ale vyšetřovatel mu hrozil vězením a přinutil ho, aby se písemně zavázal ke spolupráci. Konfidentem StB se však Rössler nestal.

V dnešní době to často vypadá, jako by člověk neměl na výběr: zlé (u nás většinou spíš nepříjemné) okolnosti zapříčiní, že se ocitne v ne zcela komfortní situaci, a nezbývá mu, než se přizpůsobit, přijmout nové podmínky. Jenomže každý má vždycky možnost volby a odpovědnost za to, co se svým životem udělá. I proto natáčíme výpovědi těch, kdo žili v horších časech než my, přitom se snažili dát svému pobývání na světě smysl a chovali se slušně i ve chvílích, kdy volba byla obtížná a do jisté míry riskantní. Bobeš k takovým lidem patří.

Zlatý kopec

Josef Rössler s matkou

Pozdější akordeonista, kytarista, klarinetista a hráč na několik dalších nástrojů Josef Rössler se narodil 7. dubna 1956 v Praze. Jeho praděd Josef Rössler Ořovský (1869-1933) je označován za jednu z „největších postav českého sportu“, otec Josef Rössler (1926-2014) byl skaut a zakladatel českého námořního jachtingu. Bobeš (přezdívku dostal jako kluk od babičky) prožíval dětství z části na horách, na venkově a na moři, v loděnicích se taky vyučil zámečníkem.

Kromě jachtingu Bobeše zajímala i huba: „Táta trochu uměl na kytaru, takové skautské písničky. Ale měl jsem doma i další vzory, protože strýc hrál v kapele na banjo – od konce 50. let hráli dixieland a dvakrát týdně zkoušeli u nás doma. Potom jsme zdědili po pratetě křídlo a chodil jsem se tedy učit na piano k nějaké starší paní, to mi vydrželo asi šest nebo sedm let. Asi ve dvanácti nebo třinácti jsem přibral heligonku, pak kytaru.“

Už v době, kdy byl v učení, bylo jasné, že nepůjde s hlavním proudem: „Ve škole mě tlačili, abych vstoupil do Socialistického svazu mládeže, což jsem odmítl. Navíc jsem měl dlouhé vlasy, a to taky vadilo.“

Josef Rössler s mladším bratrem Jiřím

Značný vliv na něj měl strýc Miroslav Krůta přezdívaný Mydlík, paleontolog a horolezec, který v 70. letech spoluvlastnil statek Zlatý Kopec nedaleko Prahy. Usedlost se časem proměnila v místo setkávání a večírků: „Právě na Zlatém Kopci jsem poprvé slyšel The Plastic People of the Universe (PPU), kteří tam zkoušeli, a uchvátilo mě to. Takovou muziku nikdo jiný nedělal, bylo to jako zjevení. Seděl jsem na schodech a v duchu jsem si říkal: Sakra, s těmi bych si někdy rád zahrál.“

Přes Zlatý kopec a přátelství, která tam navázal, už vedla přímá cesta do prostředí nezávislé kultury a do disentu. Bobeš Rössler hrál od roku 1975 s undergroundovou kapelou Dr. Prostěradlo Band, v únoru 1976 vystupoval například na druhém festivalu druhé kultury v Bojanovicích, po němž následovalo rozsáhlé zatýkání a dva soudní procesy s členy PPU a dalšími lidmi.

Případ s „trávou“

Josef Rössler v Libčevsi

Velký zátah proti undergroundu se Josefu Rösslerovi sice vyhnul, ale Státní bezpečnost už ho registrovala a zanedlouho se dostal k výslechu za zcela „nehudebních“ okolností: „Markéta Němcová (dcera disidentů Jiřího a Dany Němcových) pracovala tehdy v botanické zahradě, kde zasela canabis. A když přišel čas sklizně, řekla Františkovi Stárkovi neboli Čuňasovi a mně, abychom jí to pomohli otrhat a usušit, že si zkusíme zakouřit. Sušil jsem to pak u mě doma, bylo toho strašně moc a tak jsem jí zavolal do bytu do Ječné. Řekl jsem do telefonu: ‚Je toho hromada, přijďte mi pomoct.‘ A kvůli tomu mě pak zatkli.“

Příslušníci StB si pro Josefa Rösslera přišli do práce – z odposlechů zřejmě usoudili, že má doma „hromadu“ podvratné literatury. „Jeli jsme pak ke mně domů a oni tam našli tašku s trávou. A vyšetřovatel říkal: ‚To jste mě tedy zklamal.‘ Oni zkrátka čekali spoustu protistátních materiálů a našli jen pár drobností a tu mařenu. Jenže po mně chtěli spolupráci, jinak že to předají kriminálce,“ vzpomíná Bobeš: „Výslech trval celý den, byl jsem úplně vyřízený, bál jsem se, že skončím v kriminále, a jediné, po čem jsem toužil, bylo vypadnout. Tak jsem jim to podepsal, a oni mi hned začali dávat nějaké instrukce.“

Josef Rössler s přáteli

Nutno doplnit, že podle archivní dokumentace Bobeš Rössler nepodepsal tzv. vázací akt, ale několikastránkový výslechový protokol, na jehož konci stojí: „Závěrem bych chtěl říct, že jsem si vědom, že jsem se prakticky dopustil trestného činu v souvislosti s pěstováním omamné drogy (marihuana). Abych odčinil své jednání, jsem ochoten pomoci orgánům MV při odhalování nepřátelské činnosti vnitřního i vnějšího nepřítele. Toto stvrzuji svým vlastnoručním podpisem a slibuji, že okolnosti, o kterých se mnou bylo jednáno orgány MV, nikomu nevyzradím.“ Protokol podepsal npor. Bahník, svazek Josefa Rösslera má krycí označení – jak jinak – „Bobeš“.

Jak se nestat konfidentem

Venku na ulici si dvacetiletý Josef Rössler uvědomil, co se stalo: „Říkal jsem si: ‚Ty vole, tak teď můžeš tak akorát skočit pod vlak.‘ Šel jsem nejdřív do hospody, kde seděli nějací kluci a říkali: ‚Co je ti, jseš úplně zelenej!‘ Pořád jsem si opakoval, že tohle nejde, a nakonec jsem se vydal do Ječné k Daně Němcové a všechno jsem to na ní vysypal. A Dana řekla: ‚Tak to rozhlásíme všude, žes to podepsal, policajti se to dozvědí – a pak prostě uvidíš, co s tebou budou dělat.‘“

Dr. Prostěradlo Band

Bobeš Rössler se ještě v den, kdy se zavázal ke spolupráci, tzv. dekonspiroval – jako konfident byl pak Státní bezpečnosti k ničemu. Za ojedinělé uklouznutí po vyčerpávajícím výslechu ale platil přinejmenším celý následující rok, kdy prožíval strach ze zatčení, z nátlaku, z toho, že si pro něj přijde kriminálka: „Každé zazvonění telefonu mě nervovalo a každá nečekaná návštěva ve mně vzbuzovala hrůzu. Udělal jsem samozřejmě dobře, byla to jediná možnost, jak se z té situace dostat. Ten ‚můj‘ estébák mě ještě párkrát otravoval po telefonu, chtěl se vždycky někde sejít, já jsem se vždycky vymluvil, že jsem nemocný, že nemůžu. Po půl až tři čtvrtě roce zjistili, že úplně všichni vědí, že jsem to podepsal, tak mi v podstatě dali pokoj.“

O něco později se o Bobeše Rösslera začala zajímat kriminální policie (StB splnila výhrůžku). Musel k výslechu kvůli držení drog, ale soudní řízení bylo zastaveno: ukázalo se, že „tráva“ byla neškodná a kriminalisté prý estébáky „moc nemuseli“.

Josef Rössler a Vratislav Brabenec

Horší bylo, že mu i lidé z bližšího okolí dávali najevo, že si nejsou jistí, nakolik mu mohou důvěřovat: „Nemohli se o mně nic zaručeného dozvědět, takže jsem byl nějakou dobu v takové polopodezřelé pozici a i to bylo vyčerpávající. Pamatuju si, že někdy v té době se zrovna vrátil Ivan Jirous z kriminálu, byl jsem u Němců v Ječné, čekalo se, až ho přivezou, přišla ke mně Věra Jirousová a říkala: ‚Jestli jseš tedy fízl, tak se seber a vypadni. Jestli ne, tak tady můžeš zůstat.‘ Tak jsem zůstal.“

Co znamená vésti koně

Bobeš Rössler se až do počátku 90. let živil jako údržbář, dál patřil k undergroundu, a v roce 1981 se mu splnilo přání ze Zlatého kopce – jako klarinetista hrál s The Plastic People of the Universe v kompozici Co znamená vésti koně, nahrané u Václava Havla na Hrádečku. Znovu měl potíže se Státní bezpečností, znovu byl vyšetřován a jeho dívka odsouzena na dva roky do vězení. Potom se na čas stáhl ze společenského života. K hudbě a veřejnému vystupování se vrátil v době, kdy se hroutil komunistický režim. V dalších letech hostoval u PPU, deset let hrál ve skupině DG307, dnes vystupuje sólově i s vlastní kapelou Bobeš a band. V roce 2009 vydal knihu Obraz doby aneb Chaotické vzpomínky na život v undergroundu 70. let.

Josef Rössler v roce 2016