„Richarde, prosím tě, zmizni!“ Příběh Richarda Belcrediho
Příběhy 20. století budou tentokrát věnovány dvěma výrazným mužům, kteří zemřeli na sklonku loňského roku.
V první části pořadu uslyšíte druhou část vzpomínek sochaře Aleše Veselého (budou se tentokrát týkat především období normalizace – viz zde). V části druhé pak připomeneme osudy Richarda Belcrediho.
Pozdější redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa (RFE) Richard Belcredi se narodil v roce 1926 v Brně-Líšni, pocházel z významného šlechtického rodu.
Jeho otec stejného jména se v roce 1938 připojil podpisem k prohlášení české vlastenecké šlechty, které mimo jiné obhajovalo nedotknutelnost československých státních hranic. Po mnichovské dohodě a následné německé okupaci byla proto na jeho majetek uvalena nucená správa.
Roku 1945 sice Belcrediové dostali své statky zpátky, ale jen na tři roky: v únoru 1948 provedli komunisté státní převrat a záhy celá rodina odešla do exilu. Richard Belcredi, který tak učinil v devětačtyřicátém, vzpomínal:
„Konala se akce Mládež vede Brno, a tu tehdy organizoval pan Otto Šling [komunistický politik, popravený v roce 1952 – pozn. red.]. Mladí lidé a studenti najednou řídili tramvaje, byli na úřadech (…), a na schůzi KSČ, kterou ten den řídila mládež, bylo rozhodnuto, že musím přijít do kárného tábora, protože moje přítomnost ruší demokratickou mládež. Přišel za mnou tenkrát jeden z těch členů komunistické strany, můj dobrý přítel, a říkal: ,Richarde, prosím tě, zmizni. Oni tě chtějí zavřít do tábora. Budeš mít asi tři dny, víc ne.‘ Jelikož jsem se už připravoval na útěk, kdyby ´hořelo´, tak jsem honem použil jednu z vytipovaných cest, pod Lanžhotem jsem přebrodil řeku Dyji a dostal se do Rakouska. Tak začala moje odysea v exilu. Bylo mi třiadvacet let.“
V Československu zůstal jen Richardův bratr Ludvík, kterého komunisté posléze poslali do tábora nucených prací a do konce života byl pro svůj původ a rodový majetek ponižován. Richard Belcredi se usadil v Mnichově, kde se stal reportérem rozhlasové stanice Svobodná Evropa a pracoval v rádiu 30 let. V roce 1981 ho jen shodou okolností nepostihl teroristický útok na RFE, který si objednala rumunská zpravodajská služba:
„Moje kancelář tenkrát vyletěla do vzduchu. Manželka byla těžce nemocná, já jsem měl večer službu, ale přišel druhý redaktor a povídá: ,Richarde, jdi domů, máš nemocnou ženu, my už to tady do půlnoci zvládneme.‘ Sotva jsem přišel , už mi někdo volal a říkal: ,Ježišmarja, to je štěstí, že slyším tvůj hlas.‘ Říkám: ,Proč? Co se děje?‘ - ,No, právě hlásili v bavorském rozhlase, že byl útok na Svobodnou Evropu.‘ Myslím, že to byli Rumuni, a postavili tu výbušninu přímo pod okna mojí kanceláře, takže tu kancelář to úplně roztrhalo. Sekretářce to utrhlo polovinu tváře.“
Richard Belcredi byl také jednatelem společenství Opus bonum, které organizovalo semináře ve Frankenu - a společně s Pavlem Tigridem a dalšími lidmi pašoval do Československa zakázanou literaturu. Domů se vrátil až po zhroucení komunistického systému, usadil se na zámku v Brodku u Prostějova a v 90. letech působil též jako velvyslanec ve Švýcarsku. Zemřel ve věku 89 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
