Riceová o Uzbekistánu

Jestliže nyní hlásí úspěšný zásah proti islámským radikálům, bude nejspíše překvapen, že mu Riceová jako spojenci USA v boji proti terorismu negratuluje a netlumočí podporu. Problém je asi v tom, že mezi mrtvými, kterých už je údajně na sedm set, je příliš mnoho žen a dětí. Nepokoje v Uzbekistánu představují pro USA delikátní problém. Prezident Karimov umožnil Američanům zřídit na svém území vojenskou leteckou základnu, a stal se tak v době afghánské kampaně důležitým spojencem. Není jednoduché být na spojence přísný, ale také ho nelze podporovat v něčem, co veřejné mínění může vnímat jako zločin.

Mít za spojence diktátora je praktické, protože nehrozí, že by strategické dohody mohly být ohroženy kvůli volbám, které by vyhrála opozice. U diktátora, který drží ve vězení na šest tisíc svých politických odpůrců ovšem hrozí, že bude-li svržen, vezmou jeho dohody rychle za své. Podporovat spojence, který nařídí střelbu do demonstrantů, je stejně riskantní, jako ho vyzvat, aby propustil politické vězně. Politikovým dilematem v podobných případech není posoudit, zda je správné či nesprávné střílet do lidí, ale odhadnout, zda si diktátor udrží svůj politický mandát, anebo bude rozzuřeným davem pověšen na lampu. V tom druhém případě je třeba být za dobře s vítěznou opozicí. Riceová se nemůže přímo vyjádřit k masakru, může hovořit pouze o potřebě reforem. Neví totiž, jak to v Uzbekistánu dopadne.