Revoluční datování archeologických pokladů

Radiokarbonové datování určuje stáří nálezu podle obsahu radioaktivního uhlíku 14-C, který se přirozeně vyskytuje v organickém materiálu. Metoda vyžaduje odběr malého množství vzorku, který se při analýze spálí na oxid uhličitý. V něm pak vědci mohou určit množství radioaktivního uhlíku. Problém je, že i nepatrné poškození při odběru vzorku je v případě některých artefaktů nepřijatelné, takže archeologové musí jejich stáří jen odhadovat. Doslova revolucí v datování je proto vylepšená metoda radiokarbonového datování, která vzešla z laboratoří Texaské A&M univerzity.

Metodu vědci označují jako „nedestruktivní radiokarbonové datování“, protože žádný odběr vzorku není zapotřebí. Artefakt se jen vloží do speciální komůrky naplněné plazmou. Ionizovaný plyn pomalu a jemně oxiduje povrch objektu, ze kterého se přitom uvolňuje oxid uhličitý. Metoda artefakty nijak nepoškozuje a přitom vědcům poskytuje dostatečné množství plynu, ve kterém mohou stanovit množství uhlíku 14-C. Vědci svou novou metodou určili stáří dvaceti různých organických materiálů – například dřeva, dřevěného uhlí, králičích chlupů, kůže, mumifikované kosti s kouskem svalové tkáně i 1350 let starého egyptského oděvu. Výsledky se shodovaly s konvenčním radiokarbonovým datováním.

Zdroj: American Chemical Society