Reportáž: Po stopách bílých i rudých Čechů

1. září 2018

Přesně před sto lety, od jara do podzimu 1918, sváděli českoslovenští legionáři v Rusku boje s bolševiky. Nebyli to jejich tradiční nepřátelé – sovětští komunisté se Čechům a Slovákům snažili bránit v postupu na východ do Vladivostoku, odkud měli podle dohod vyjednaných exilovými představiteli odplout na západní frontu světové války.

Putování začínáme v ukrajinské metropoli Kyjevě. Pro mnohé legionáře symbolické místo, kde vyměnili zajatecké hadry za ruskou uniformu s označením československého vojska. Právě tady se během 1. světové války vytvořila Česká družina a poté československý armádní sbor, tady měli své zázemí i exiloví politici.

Úprk z Ukrajiny

Zvlášť zajímavé je ale jedno místo, někdejší zajatecký tábor Darnica na východě města, kde bylo napěchováno několik tisíc zajatců a prošel tudy snad každý, kdo na východní frontě padl do zajetí.

Zajatci byli rozděleni podle národností a Češi a Slováci tu dokonce vedli nábor do Československého vojska v Rusku. „Měli tu kancelář, tam visel plakát českého království s tím, že ruský car Mikuláš bude králem,“ vzpomínal už v roce 2001 tehdy zřejmě poslední žijící legionář Alois Vocásek.

V posledních měsících ruského angažmá v 1. světové válce vybojovali Čechoslováci bitvu u Zborova, po které ruská prozatimní vláda povolila neomezený nábor zajatců do krajanského vojska. Současně ale vojáci dostávali rozkazy k nepopulárním úkolům, jako byly zásahy proti stále více se bouřícímu obyvatelstvu.

„S revolucí se vztahy s místními začaly komplikovat. Byly případy nepokojů, kdy úřady legionáře povolávaly do ulic na ochranu před rabováním a vznikaly z toho konflikty,“ říká místní historik Andrij Švačko.

Začalo se to komplikovat

Nepokojů přibývalo, moc přebírali bolševici a ukrajinští nacionalisté a 3. března 1918 byl podepsán Brestlitevský mír. „Německo a Rakousko-Uhersko získaly možnost (výměnou za garance) získávat potraviny, jejich vojska tak Ukrajinu bez odporu obsazovala, a kdyby jim legionáři padli do rukou, čekal by je asi trest smrti,“ říká bývalý ředitel vojensko-historického muzea v Kyjevě Vladislav Taranec.

Legie proto vyjednaly s bolševiky koridor k ústupu. Dál na východ do Ruska. Přesto se s Němci a Rakušany několikrát střetli. Ten největší se odehrál mezi 8.−13. březnem 1918 u Bachmače, kde se nakonec podařilo Němce zadržet, a obě divize legionářů projely.

Trockého výbušný telegram

Povědomí české společnosti o legionářích je chabé, tvrdí režisér Nikolaev

Československé legie v Rusku

Letos je to 100 let, co Československé legie v Rusku bojovaly s bolševiky a prošly dlouhou anabází cesty kolem světa, než se dostaly zpět do vlasti.

Další cesta mířila na východ – významnou roli tu sehrála Penza, jedo z nejstarších a nejhezčích ruských měst. Bylo ale i místem intenzivní bolševické agitace. „Rudí chodili na nádraží k ešelonům a tam přesvědčovali, že myšlenky legií jsou reakční, poplatné zájmům světové buržoazie, a proto spořádaní lidé musí přejít do řad rudé armády,“ říká ruský historik Igor Jefimov z nedaleké Samary.

Celkově se pak počty Čechů a Slováků v rudé armádě mohly pohybovat kolem tří tisíc lidí. Ti pak sloužili s ostatními Rudými internacionalisty hlavně z řad Němců a Maďarů.

„Rozbuškou byl telegram komisaře pro vojenství Lva Trockého nařizující odzbrojit československé legionáře,“ říká v místním muzeu průvodkyně Jelena Galavačová. Legie, které měly svou základnu na nádraží Penza 3, reagovaly velmi důrazně. Ve dvou dnech, 28. a 29. května město bleskově dobyly. „Pokud jim padli do ruky jejich bývalí spolubojovníci, kteří dezertovali k rudé armádě, byli Čechoslováci nemilosrdní,“ říká Galavačová.

Reportáž: Po stopách čs. legionářů: Penza muzeum

Zrádní Běločeši  

Pochytali jsme vrány a uvařili polívku. Příběh legionáře Františka Zeleného, zajatého v roce 1915

Vojenská knížka Františka Zeleného

Před pár týdny jsme v Příbězích 20. století vysílali rozhlasový dokument, věnovaný významné osobnosti českého skautingu, politickému vězni z 50. let Zdeňkovi „Káďovi“ Zelenému – zemřel 21. února 2018 ve věku 93 let.

„Penzenská skupina“ poručíka Stanislava Čečka se kvůli Trockého rozkazu ocitla odříznutá od ostatních legionářů. Vybojovala úspěšnou bitvu u Bezenčuku a následně u Lipjag, kam samarští komunisté poslali kolem 4 tisíc svých elitních bojovníků, aby nejen zabránili v postupu, ale rozprášili a donutili se vzdát. Dopadlo to úplně opačně.

Na 1600 Čečkových legionářů úplně zdecimovalo bolševiky (udává se 1600 mrtvých a 2 tisíce zajatých), další se utopili, když v děsivém zmatku prchali přes zdejší močály.

Čechoslováci měli na své straně jen 30 padlých. Za parkem Dubki tu stojí vysoký památník, na kterém je cedulka: Od pracujících Novokujbyševska, hrdinům rudoarmějcům, oddílu velitele Kadomceva, kteří zemřeli v boji s běločechy 4. července roku 1918.“

Objevuje se tu slovo Běločeši, se kterým se na pomnících či v muzejích setkáte v Rusku běžně. Je přitom umělé a vžilo se později, ve 30. letech, když se sovětská propaganda snažila na plné obrátky legionáře očerňovat jako vrahy, spiklence a zloděje ruského zlatého pokladu.

Nepřátelé?

Český rozhlas se vydává po stopách československých legií na Sibiři

Československé legie v Jekatěrinburgu (1918)

Desetitisícům československých legionářů se před sto lety stala domovem Transsibiřská magistrála. Po jejich stopách se za Ural vydávají redaktoři Českého rozhlasu Martin Pouchlá a Ivan Studený.

„Bojovali proti rudé armádě, a to znamená, jsou to naši nepřátelé,“ říká děda Vladimír, který u pomníku venčí psa. Soudí, že – jak jinak – rudoarmějci v této bitvě zvítězili. Není se čemu divit, protože dlouhá desetiletí bylo mluvit o skutečném stavu věcí zakázáno. A lepší to není ani teď.

„Prošla jsem noviny za 18. až 20. rok a takové slovo tam vůbec není, vzniklo to až ve 30. letech. Dokonce jsem psala na ministerstvo kultury, aby tohle slovo z muzejí odstranili. Odepsali, že se tím bude zabývat komise a pak už se nikdo neozval,“ říká Táňa Kovalevská, vnučka legionáře Jana Šerého ze sibiřské Čity, která pátrá o osudech dalších potomků.

Podle ní je ozačení Běločeši nesprávné a neměloby být používáno, bohužel praxe je jiná. Když se chcete zeptat běžných Rusů na československé legionáře, většinou nikdo nic neví. Pak ale vyslovíte Běločeši a místní jsou už zpravidla v obraze.

Víc si poslechněte v audiozáznamech.

Spustit audio

Související