Rehabilitace šestého sloního prstu
Anatomie není považována za obor, kde lze ještě v dnešní době uskutečnit nějaký významný objev. Přesto se to podařilo vědeckému týmu Johna Hutchinsona, a to při studiu sloní končetiny. Slon sice chodí po špičkách pěti prstů, ukázalo se však, že významnou oporou je mu při chůzi ještě šestý, skrytý prst.
První čtvernožci se proháněli po světě na končetinách vybavených větším počtem prstů, než jaký je běžný u zástupců současné fauny. Zřejmě mívali po sedmi prstech na každé noze.
Dnešní obojživelníci, plazi, ptáci a savci nemívají obvykle více než pět prstů, některým jich po evolučních proměnách zbývá mnohem méně. Například lichokopytníci dnes našlapují jen na jeden prst. Hadi se zbavili nejen prstů ale dokonce celých končetin.
Zvláštnost zvaná polydaktilie
Mít nějaký ten prst navíc je považováno za zvláštnost. Často jde o vývojovou poruchu, tzv. polydaktylii. Tou trpí nejen lidé, ale i zvířata. Dědičnými sklony k polydaktylii trpí některé populace koček. Psi norského loveckého plemene lundehund mají na tlapkách po šesti prstech. Snad jim to pomáhá k větší stabilitě při pohybu na strmých srázech. Název plemene si můžeme přeložit jako „papuchalčí pes“, protože ho Norové používají k lovu ptáků papuchalků a vybírání jejich vajec z hnízd. Geny, které předurčují zvířata k polydaktylii, mívají nejednou další nežádoucí účinky. Norští lundehundi jsou například vysoce náchylní k zánětům zažívacího traktu a k rakovině žaludku.
Užitečné náhražky
Někteří živočichové si evolucí opatřili náhražky skutečných prstů, jakési atrapy. K nejznámějším vlastníkům falešného prstu patří bezesporu panda velká, která si náhražkou palce přidržuje stébla bambusu, jimiž se živí. Méně známá je skutečnost, že šestým prstem vybavila příroda i menší příbuznou pandy velké – pandu červenou. Obě dnešní pandy podědily falešný šestý prst po dávných společných předcích. Patřila k nim například třetihorní šelma Simocyon batalleri, jejíž fosílie byly nalezeny ve Španělsku. Ta využívala svého falešného prstu k pohybu v korunách stromů.
Dalšími vlastníky nadbytečných prstů jsou krtci. Zvláště mohutný šestý prst narůstá na předních lopatkovitých končetinách krtkovi iberskému. Ostatní krtci mívají falešný palec slabší a menší. Přídatný prst zajišťuje krtčí tlapce větší záběr při hrabání a zároveň zpevňuje její okraj. U krtka iberského je šestý prst zvláště mohutný, protože tento tvor vynakládá při hloubení svých chodeb obrovské úsilí.
Podobně výhodný je přídatný prst i v končetinách proměněných na ploutve. Mořským želvám karetám pomáhá přídatný prstík při plavání. Podobně měli vylepšené ploutve už druhohorní mořští ještěři mosasauři. Nejnověji objevily výhodu falešného prstu s ploutvovité končetině některé velryby.
Příběh objevení sloního prstu
Zatímco polydaktylie představuje chorobné zmnožení prstů, falešné prsty pand, krtků či želv vznikají evoluční proměnou původně nevelkých zápěstních kůstek tzv. sezamských kostí. Překvapivým vlastníkem falešného prstu vzniklého masivním zvětšením sezamských kůstek je slon. Tým britského anatoma Johna Hutchinsona popsal šestý sloní prst na sklonku roku 2011 na stránkách prestižního vědeckého časopisu Science. Jak však Hutchinson otevřeně přiznává, ve skutečnosti jde o objev starý tři staletí.
Vše začalo jednoho dubnového dne roku 1706, kdy ke skotskému Dundee táhl potulný zvěřinec. Jeho největší hvězda - mohutná samice slona indického – najednou padla do příkopu a už nevstala. Mrtvého slona málem rozřezali na maso lidé z okolních vesnic. Naštěstí se k němu včas dostal chirurg a přírodovědec Patrick Blair a s pomocí místního řezníka provedl první kompletní vědeckou pitvu slona. Blair vypreparoval všechny kosti a sestavil z nic kostru určenou k vystavování na veřejnosti. V roce 1710 pak publikoval první souhrnný popis anatomie slona. K pozoruhodnostem Blairova spisu patří údaje o malé kosti z nohy slona, kterou určil jako šestý prst. Pozdější badatelé Blairův objev šestého prstu zavrhli. Hutchinson skotského chirurga po třech staletích rehabilitoval.
Schovaný, ale důležitý
Slon chodí po špičkách svých pěti prstů. To, co vypadá jako chodidlo, je ve skutečnosti jakýsi polštář z měkké tkáně bohaté na tuk, ale i vazivo, svaly, šlachy a chrupavky. Tento měkký podpatek tlumí nárazy při chůzi. Právě v nitru tukového polštáře se nachází šestý prst. Na první pohled se zdá, že je položen příliš vysoko, než aby mohl sehrávat nějakou roli při chůzi. Když je však noha vystavena plné váze těla, kost se posouvá a dostává se do kontaktu se zemí. Šestý prst zcela jistě sehrává při chůzi slona významnou roli. Generace anatomů jej však přehlížely. Důvod je podle Johna Hutchinsona nasnadě. Britský anatom říká: „Pokud nepitváte sloní nohu opravdu pečlivě a nesoustředíte se plně na její anatomii, snadno prst přehlédnete nebo ho považujete za zvláštní kus chrupavky. Proto se tento prst nikdy neobjevil u muzejních exponátů. Preparátoři jej obvykle vyhodili do odpadu.“
Ještě před 50 miliony lety nebylo na končetinách předků dnešních slonů po šestém prstu ani stopy. Tito živočichové byli podstatně menší a navíc trávili značnou část života ve vodě, která nadnášela tíhu jejich těl. Zhruba před 40 miliony lety zamířili předci slonů na souš a jejich těla se zvětšila. V té chvíli se v jejich nohách objevil základ šestého prstu. Jak předci slonů postupně mohutněli, rostl i šestý prst.
Anatomie je často považována za obor, kde se už nedá nic nového objevit. Jak dokázal tým Johna Hutchinsona, mohou se i v této vědní disciplíně odehrávat skutečná dramata s historickou zápletkou a novodobým rozuzlením.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
