Regulace nájemného stále bez zákona

Tento chaos zapříčinilo nepřijetí komplexního pozměňovacího návrhu, ve kterém byl skryt koaliční kompromis. Ten se týkal postupného zvyšování nájmů během tří let každoročně až o deset procent. Poté, co těsnou většinou neprošel, ztratil kabinet zájem na tom, aby byl zákon v původní podobě přijat. Zároveň se mu hodilo, aby byl vrácen zpět do tzv. druhého čtení. V něm by totiž bylo možné opět navrhnout novelu odpovídající koaličnímu kompromisu.

Vláda by pak mohla počítat s tím, že se na poměrně důležité hlasování dostaví více poslanců než v úterý, a návrh v brzké době projde. Taktizování koalice a hledání skulin v paragrafech jednacího řádu nevyšlo. Zákon byl zamítnut, což znamená, že vláda bude muset navrhnout nový. To se nedá zvládnout během pár dnů. Právní norma musí totiž projít znovu celým legislativním procesem, vládou počínaje, přes projednání ve výborech a hlasováním na společné schůzi konče. Což je otázka spíše měsíců než týdnů. Radost z koaličního neúspěchu mohou mít na první pohled poněkud paradoxně unionisté. Úterní průběh hlasování totiž dokázal, že v těchto typech jednání není jeden poslanec příliš rozhodující.

Počet hlasů potřebných pro schválení běžných zákonů se totiž odvíjí od počtu přítomných poslanců. A protože se schůze nezúčastnilo hned několik zákonodárců, nepotřebovala koalice pro přijetí zákona sto jeden hlas. Takže bylo úplně lhostejné, že exunionista Vrbík zvedl ruku proti zákonu. Kdyby učinil opačné gesto, na celkovém výsledku by to stejně nic nezměnilo. Odmítnutí vládního návrhu zákona o nájemném mimo jiné povede k tomu, že od prvního července nedojde k předpokládanému zvýšení nájemného. Takže se nic nezmění na léty opakovaném tvrzení, že trh s nájemním bydlením v České republice nefunguje. Rovněž dvojí nájemné zůstane zachováno. Jedno je oficiální, druhé pak odráží situaci na černém trhu.

Tam se často nelegálně manipuluje s byty. Názorným důkazem může být listování realitní inzercí. V ní se běžně objevují inzeráty typu - přenechám dekret na obecní byt za půl milionu korun. Nebo - koupím nájemní smlouvu, potřebné formality zařídím. Existence dvojího nájemného samozřejmě narušuje cenovou hladinu a motivuje některé lidi k tomu, aby získali co nejvíce bytů s regulovaným nájemným a dále je výhodně pronajímali. Rozdíl mezi oficiálním regulovaným a tzv. tržním nájemným činí totiž mnohdy tisíce korun. Ceny nájemného budou tedy v některých lokalitách i nadále násilně drženy pod tržní hodnotou a způsobí problémy majitelům.

Ti v některých případech nevyberou dost peněz ani na údržbu domů. Netýká se to pouze soukromých majitelů. Značnou část regulovaných bytů vlastní obce. A ty se jich snaží kvůli finančním ztrátám postupně zbavit. Většinou tím, že je prodávají nájemníkům. Tím se z nájemních bytů stávají byty v osobním vlastnictví. Zatímco si obce snaží pomoci, pokračuje vláda v tápání, jak vyřešit problém nájemního bydlení v konfrontaci s příjmy nájemníků. Tím, že jsou přímo státem dotovány nájmy, přispívají daňoví poplatníci i těm, kteří to nepotřebují.

Ostatně seznamy lidí žijících v regulovaných bytech mohou toho být názorným příkladem. Je dobré připomenout, že výsad nájemního bydlení využívá rovněž poslanec Stanislav Křeček, který je jedním z nejzapřisáhlejších odpůrců deregulace nájemného. Nelze se proto divit tomu, že se vládě nepodařilo prosadit sociální příspěvek na bydlení, který by nahradil neúměrně regulované nájemné. Na současný stav doplácejí jak majitelé nájemních domů, tak jejich nájemníci. První nejsou motivováni k nabízení kvalitních služeb, druzí pak mají za málo peněz málo muziky. Musí tedy počítat s tím, že dům, ve kterém bydlí, bude chátrat.

Navíc mají jistotu, že nefungující trh s bydlením jim neumožní za rozumných podmínek přesídlit jinam. Paradoxní přitom je, že až na výjimky, je bytů dostatek.