Reforma zdravotnictví se probouzí v mlhách

Jedno z největších rizik pojmenovala tisková konference zdravotních pojišťoven - lidé nevědí, jak efektivní jsou ústavy, kde se budou léčit. Proto se pacientovi může stát, že třeba s rakovinou přijde do nemocnice, kde má osmdesátiprocentní šanci přežít, jinde ale naději třeba jen třicet procent.

A je to ještě horší. Pojišťovny sice vědí, kde se léčí dobře a kde špatně, nemají ale páky, aby donutily nemocnice zvýšit kvalitu. Nezbývá jim než platit i těm lékařům, kteří pacientům místo pomoci ublíží.

Pojišťovny zaslouží pochvalu, že na problém veřejně upozornily. Přitom udělaly ještě víc, protože navrhly cestu, jak poměry napravit. Napříště už nebudou platit nemocnice jen podle paušálu, který dostane každý, ať léčí, jak léčí. Část peněz budou nemocnicím dávat podle toho, jaké diagnózy léčily. Pokud ale některá z nich nebude v léčbě úspěšná, nedostane od pojišťovny smlouvu pro diagnózy, při nichž se neosvědčila. Celé se to jmenuje systém DRG a vstoupilo do něho už padesát z dvou set českých nemocnic.

Klíčovým bodem systému pak je takzvané Národní referenční centrum, které bude vybírat od pojišťoven potřebné informace. Centrum je pak a vyhodnotí a podle výsledků budou pojišťovny uzavírat další smlouvy, rovněž stanoví částku za jednotlivé diagnózy.

Nemocnice se začnou chovat jako běžné průmyslové podniky, které si budou konkurovat kvalitou i cenami svých služeb. Jejich zákazníky budou jménem občanů pojišťovny. Občané pak budou moci pojišťovny i nemocnice kontrolovat podle výročních zpráv, kde budou zveřejňovány údaje o kvalitách péče. Systém se zkouší už od ledna, během několika let, až překoná některé byrokratické a právní překážky, začne fungovat naplno.

Pro pořádek dodejme, že jde o jeden ze tří nejdůležitějších kroků poměrně nepřehledné reformy zdravotnictví. První je návrh o takzvaném stoprocentním přerozdělování mezi pojišťovnami - mělo by vyrovnat zdravotní rizika pacientů zapsaných v jednotlivých pojišťovnách. Druhý krok je zmíněný systém DRG. Třetí změna by měla být v zákoně o zdravotnických zařízeních. Jeho nová verze by měla stanovit, za jakých podmínek mají pojišťovny uzavírat smlouvy s nemocnicemi a lékaři. Bez této změny by například nemohly vypovědět spolupráci s nekvalitními ústavy.

Zmíněné tři kroky jistě zdravotnictví nezmění, ale jak stojí výše, zbaví ho některých rizik. Přitom otevřou cestu k dalším reformám, například k možnosti připojištění či k zavedení osobních účtů, jak o tom mluví třeba reformní návrh ODS.

Na současném průběhu reformy je nesmírně zajímavý jeden její rozměr. Autorem není ministerstvo zdravotnictví, ani žádná přesně popsaná reformní skupina. Všechny tři kroky prosazují experti Všeobecné zdravotní pojišťovny. Napsali novelu zákona, která zavede stoprocentní přerozdělování. Ministryně Marie Součková pouze materiál předložila sněmovně.

Všeobecná pojišťovna chystá spolu s ostatními pojišťovacími ústavy systém DRG - ministryně ho přitom nepodporuje, naopak chystá konkurenční projekt, který však nemá velkou šanci, že bude fungovat.

Zákon o zdravotnických zařízeních ovšem je ministerskou iniciativou - pojišťovnám se ale nelíbí, protože podle návrhu by vláda nebo kraje pojišťovnám nařizovaly, s kým musí smlouvu uzavřít. Zabránit ekonomickému nesmyslu a změnit zákon se VZP snaží s pomocí některých zákonodárců. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu k takovým aktivitám nutí současná situace. Vinou systému se průběžně propadá do dluhů a vyplatí se jí vydržovat několik expertů, kteří by ho dali do pořádku. Pak je ještě třeba přesvědčit politiky, aby zákony přijali. Návrhy jsou přitom natolik kvalitní a rozumné, že mají šanci ve sněmovně uspět, pokud o nich proběhne racionální diskuse.

Nejde o to, chválit Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Prostě je jedinou institucí, která umí najít dobré odborníky. Takovou roli neumí hrát ministerstvo, tento fakt ale není příliš velkým překvapením. Jeho úředníci obvykle nemají zájem věci příliš měnit - a když, tak k posílení své moci.

Z toho se dá odvodit poučení, něco na způsob "ševče, drž se svého kopyta". Scestná je představa, že politici jsou dost chytří na to, aby vymýšleli reformy. Měli by najít experty, kteří to udělají za ně. Politikům přesto zůstane důležitá manažerská funkce, aby změny ve veřejných systémech svěřili veřejné diskusi a podle připomínek vhodně upravovali.

Ani v továrnách se ředitel nezabývá konstrukcemi nových výrobků, a přesto hraje důležitou roli. Přitom nastávají v životě každého chvíle, kdy jsou nemocnice o hodně důležitější, než běžná továrna.